Kapitola 1 – Zasvěcení duchovní Učitelky Thu-Hien Poma of Adonai

Český překlad této stránky pro vás připravujeme.

Visit the tour page

Duchovní učitelka Thu-Hien při duchovní přednášce v Praze.

MĚNÍCÍ SE REALITA

K začátku své duchovní práce jsem byla povolána po více než deseti letech života v ústraní v hlubokých, všepohlcujících a tichých iniciacích s posvátnými mistry, anděli a vědomím vesmírné božské matky. Byla to náročná zkouška, která změnila můj život na všech úrovních a ukončila to, co jsem doposud předtím znala. Vyrvala mě z každodenní všední samolibé spokojenosti a plně mě uvedla do jiné reality, ve které jsem ocitla v naprostém úžasu, protože jsem si vůbec nebyla vědoma, že existuje.

NÁVRAT K VIETNAMSKÝM KOŘENŮM

1997, to byl pro mě klíčový rok. Byl to rok, kdy můj zájem o moderní svět a egocentrický způsob života pomalu uhasnul. Stala se ze mě vyučená duchovní léčitelka v praxi. Byl to ten stejný rok, kdy jsem se vrátila do Vietnamu a našla svoji rodinu. Nikdy před tím jsem se necítila jako občan moderního světa a to, že jsem se nenarodila v USA, tomu jen dávalo hlubší smysl.

Vrátila jsem se domů téměř po 20 letech po tom, co skončila Válka ve Vietnamu. Pravidelný návrat do Vietnamu a čas strávený ve venkovských oblastech, kde má rodina žila, mi daleko více připomínaly domov. Moje duše potřebovala, aby se hluboké kořeny pradávné duchovní kultury staly hlavní hnací silou mého života. Moje rodina praktikovala svoji víru denně. A právě zde se zrodila má hluboká žízeň a zájem o spiritualitu v tomto životě.

V roce 2002, krátce před tím než jsem obdržela svůj magisterský titul, jsem již v duchu skoncovala s materiálním světem. Nikdy svůj těžce získaný titul nepoužiji. Trošku pozdě si moje srdce uvědomilo, že drahé vzdělání už nebylo to, co jsem si cenila. Chtěla jsem být volnomyšlenkářkou a naplno projevit svoji duši. Jak jsem si jen mohla myslet, že potřebuji vzdělání, abych byla podle společenských norem považovaná za úspěšnou nebo inteligentní! Vzbouřila jsem se tomuto vzdělávacímu systému až na úplně poslední chvíli a to tím, že jsem se nezúčastnila vlastní promoce. Kdybych se jí bývala zúčastnila, byla bych získala šerpu a zlatou medaili za absolvování s nejlepším prospěchem ve třídě. V té době mi to už bylo jedno.

Namísto toho jsem se vrátila do Vietnamu, abych se sama opět spojila se svou duší. Krátce jsem žila ve slaměné chýši u řeky se svojí rodinou, která nemluvila anglicky. Byla pro mě radost slyšet svůj rodný jazyk kolem sebe. Celou dobu ve Vietnamu mě štípali komáři a každé ráno mě budili kohouti a můj dědeček protahující se u vycházejícího slunce. Koupala jsem se venku pod horkým sluncem s velikou konví plnou vody ze studně.

Jedla jsem zralé banány, manga a další místní ovoce, které můj dědeček nebo strýček utrhli z našeho stromu. S širokým úsměvem na tváři mi láskyplně podávali sladké plody do mých dlaní, jakoby to byly božské poklady přímo od Matky Země samotné. Chovali se ke mně jako k nevinné malé holčičce, která nikdy před tím tolik čerstvě natrhaného ovoce každé ráno neochutnala. A já to všechno milovala, protože měli pravdu – neochutnala.

Později jsem chodívala na místní trh ruku v ruce s jednou ze svých mnoha tet, abychom nakoupili potraviny na celý den. Během jídla se sešla celá rodina a společně jedla bambusovými hůlkami. Já jsem jedla hůlkami, které mi můj dědeček ručně vyřezal přímo před mýma očima. Byl to skvělý řemeslník. S mými tetami byla legrace. Našly si svůj neotřelý způsob, jak se mnou komunikovat. Můj strýc byl velmi plachý a tichý muž. Dary, které pro mě vyrobil, byly jeho způsobem, jak mi vyjádřit svou lásku. Byl úplně prvním členem rodiny, kterého jsem potkala po svém návratu do Vietnamu. Ihned, jakmile mě uviděl, řekl ve vietnamštině – dojdu pro tvoji matku, počkej zde. Stačil jediný pohled a nebylo pochyb, do které rodiny jsem skutečně patřila.

Každý večer se moje nejbližší teta Thu-ha uklonila, pomodlila a přeříkala modlitby všem čtyřem světovým stranám. V ruce držela tradiční asijské kadidlo, když stála vedle rodinného oltáře, na kterém bylo ovoce, květiny, rýže a další kadidla. A ještě k tomu zde byly i obrázky našich předků, Buddhy a panny Marie. Fotka mé poslední babičky byla na oltáři jednou z největších. Připojila jsem se ke své tetě vždy, když šla k oltáři. Později mě vzala i do jednoho z Buddhových chrámů ve vesnici, abychom vzdali hold naší rodné kultuře. Vypadalo to, že duch Buddhy je všude kolem nás. Stále tak přítomný a živý pro všechny lidi kolem.

Líbil se mi jednoduchý venkovský duchovní život, se kterým nejméně půlka mého DNA byla hluboce spjata. Moje matka mi často říkala, že mě poslala do nejbohatší země jen pro to, abych se poté sama chtěla vrátit k rodinným venkovským rýžovým plackám. Mé lásce k obyčejnému životu jen těžko rozuměla, ale byla ráda, že má afro-americkou dceru a já zase, že mám jižanskou vietnamskou matku. Ráda mi zaplétala vlasy do copánků a poslouchala hudbu, kterou jsem jí zpívala barytonovým hlasem afrického muže. K mému překvapení si dokonce s oblibou poslechla i rap.

Bylo očividné, že si oblíbila to spojení s Afrikou ze svého minulého života a já zase to minulé spojení s Asií. Společně jsme byly schopné tyto kultury jedna pro druhou opět oživit. Tím, že mě přivedla na svět, mohla oba tyto světy propojit. Silný negativní společenský dopad a traumatizující historie jak afrického trhu s otroky, tak vietnamské války však vyžadovalo obrovské sebeodhodlání, abych mohla opět spatřit tu božskou krásu lidí a země, ze které jsem pocházela. Obě kultury byly pokryty balastem lidského utrpení, zmatku a bezpočtem negativních společenských projekcí.

Nemohla jsem se spolehnout na svět, ve kterém je zvykem odsuzovat a nemilovat- ten mi nepomůže milovat a ctít své rodné kořeny. To jsem musela udělat sama za sebe. Jenom skrze své sebeodhodlání se mi podařilo nalézt skutečnou hlubokou lásku a úctu k oběma svým rodným kulturám, jenž jsem zdědila od svých biologických rodičů.

Moje narození bylo pro moji matku sladké i hořké zároveň. Nikdy o mém otci sama nemluvila, pokud jsem se nezeptala. Až později mi řekla, jak mého otce milovala a přála si, aby měla příležitost mu říct o tom, že je těhotná. Slzy se ji i tehdy řinuly z očí, protože tato bolest a vina s ní po celou tu dobu zůstávaly. Byla hluboce zraněna, ale kupodivu, pro mě to bolestivé nebylo. Ohledně mého otce jsem uvnitř cítila jen přijímající klid.

 Předci

Musela jsem na nějaké úrovni své duše vždycky chápat, že jeho přítomnost mi prostě nikdy nebyla předurčena. Pouze jsem v sobě cítila rozrušení z toho, jaké by to bylo,  kdybych mohla vidět alespoň jednu fotografii toho muže, který byl mým otcem. Zeptala jsem se své matky, jestli vypadá opravdu jako Afričan s tmavou kůží. Chtěla jsem vědět, jak čistá byla jeho africká krev. A ona plaše odpověděla: “Ne, Thu-Hien. Kdyby měl velmi tmavou kůži, tak bych z něho měla strach. Tvůj otec vypadal jinak. Jako by byl míšencem amerického indiána. Je mi to líto. Nechci být předpojatá, ale bílí vojáci nás učili, abychom se vojáků s tmavší kůží báli. Vím, že to nebylo správné. Mnoho lidí se divilo, proč jsem se rozhodla být s černým vojákem. Ale byl to on, kdo mě přitahoval a koho mé srdce milovalo.”

Až mnohem později v mém životě mě moji předkové ze strany mého otce navštívili prostřednictvím vize v mých meditacích. Řekli mi, že vědí o mé existenci. Požádali mě, abych se šla podívat do zrcadla. Když jsem se do zrcadla podívala, moje tvář se najednou změnila v tvář postarší africké ženy. Byla to matka mého otce. Ukázala mi, že jsem ji také podobná. Vypadala jako tichá žena menší postavy. Bylo to, jako by právě odcházela z tohoto světa na druhou stranu, ale ještě se rozhodla poprvé a zároveň i naposledy navštívit svoji vnučku.

Ona a moji další předkové mi sdělili, že historie kulturního míšení naší rodiny je velmi dlouhá.  Toto kulturní míšení probíhalo po celém světě prostřednictvím afrických, indiánských, evropských a asijských pokrevních linií. Řekli mi, že mnoho lidí na planetě je v rámci svých rodinných příbuzenských linií bohatou směsicí různých kultur, o kterých nevěděli nebo se k nim nehlásili.

O mnoho let později po provedení testu DNA jsem mohla tato tvrzení o mém smíšeném dědictví potvrdit. Výsledky DNA vykazovaly nejvyšší hodnoty ve východní Asii, dále v oblastech  Konga a Pobřeží slonoviny v Africe, na polynéských ostrovech, na Pyrenejském poloostrově (v Portugalsku a ve Španělsku) a nakonec i ve skandinávských a ruských oblastech Evropy. Při pohledu na mapu rodokmen mého otce skutečně kroužil po celém světě přesně tak, jak jeho předci tvrdili.

Test DNA však  neprokázal nic o Severní a Jižní Americe. Bylo to, jakoby byly tyto linie DNA příliš čerstvé, mladé nebo aktuální v mé krvi, aby byly rozpoznány. Genealogický průzkum ukázal, že  populace amerických indiánů se stěhovaly z různých částí Asie. Je tedy možné, že má matka viděla ve smíšeném obličeji mého otce část sebe sama.

To, co začalo jako hluboká meditace se nakonec proměnilo ve víření časem a prostorem…Byla jsem zavedena za svými předky, aby mi povědeli o svém pradávném rodokmenu. Předci mého otce mi ukázali, jak jeho africká pokrevní linie migrovala do Číny před mnoha tisíci lety a ve skutečnosti tam pomohla vytvořit genetickou rasu lidí. Následně o mnoho tisíc let později se můj africký rodokmen vrací zpět do Číny, aby se opět smísil se stejnými lidmi, které pomáhal stvořit.

Pověděli mi také o pokrevní linii mé matky, která pocházela z jedné čínské dynastie, ze které pocházela i legendární bohyně Kuan Yin – ženská podoba Buddhy. A protože  některá má oblíbená hudba i  mé oblíbené šaty pocházejí z královské čínské kultury, dávalo mi to celé smysl. Vždycky jsem si myslela, že by moje matka mohla být snadno považována za asijskou císařovnu. Mnohokrát jsem měla pocit, že se nosila s takovou noblesou a elegancí. Stejně jako můj dědeček, po kterém převzala mnoho ze svých manýrů.

Poté mi ukázali, jak se africká rodina mého otce potřetí opět spojila se stejnou rodovou pokrevní linií v Číně, aby tak znovu uzavřela sňatek do stejného pokolení o mnoho tisíc let později do budoucnosti. Poté mi pověděli o návratu otce do dnešní oblasti Vietnamu, kde mě o mnoho stovek let později stvořil. Takže biologicky řečeno, bylo mi ukázáno, že moji rodiče byli ve skutečnosti spřízněni ve třech různých generacích, které pocházejí tisíce let zpátky.

Řekli mi, že mnoho amerických veteránů prožilo minulé životy v oblasti Vietnamu a Číny. Vytvořili si kontrakty se svou duší, aby je dostala zpátky do této části světa, protože chtěli znovu obnovit předchozí duchovní spojení. Své asijské duchovní vazby obnovili prostřednictvím mnoha smíšených dětí, které se zde během války narodily. Viděla jsem nás, tisíce válečných dětí, sloužící jako most k obnovení nové pradávné kultury globálního DNA. Tohle byla smlouva naší skupiny duší pro tento svět.

Předci mi ukázali, že zde dříve existoval rozsáhlý celosvětový obchod, který vytvořil mísení ras již před mnoha tisíci lety. Lidé cestovali silnými dřevěnými loděmi, které byly navigovány pomocí souhvězdí na obloze. Během těchto časů byly celosvětové průzkumné cesty běžné. Ukázali mi, že teorie o migraci domorodých obyvatel z Afriky byla pravdou. Někteří asijští obyvatelé byli možná mezi prvními. Díky tomu všemu jsem pochopila, že dvě dědictví, která jsem nosila ve svém těle, byly jedny z nejstarších na světě.

Byl mi také předveden můj minulý život s matkou i otcem,  tehdy vznešeným párem v Africe. Moje matka byla africkou a asijskou míšenkou. Jejich manželství sjednotilo rodinná království, která sahala až přes daleká moře. Byla jsem jejich dítě. A jako toto dítě jsem viděla, jak obyčejní lidé pracují pro šlechtické rodiny za velmi nuzný přivýdělek. Sledovala jsem mechanismus velkého místního systému otroctví, jehož součástí byla i naše rodina.

Viděla jsem, jak se moje matka a otec hluboce milují a žijí bohatý život, a přesto jsou lhostejní k tomu, jak mnoho jejich pracovníků trpí v hrubých podmínkách a jsou nešťastní. Viděla jsem sebe jako jejich dítě, jak cítím tuto bolest a nespravedlnost lidí v této společnosti. Slíbila jsem si, že až vyrostu, tak nikdy nepřijmu jejich peníze vykoupené krví.

Vystoupila jsem z těchto vizí hluboce dojatá a plná radosti z toho, že mi byla dána příležitost vidět vše z různých úhlů pohledu. Moje matka se vždy cítila nezrale kvůli své bezmezné lásce k mému otci. Ale kdyby mohla vidět celý náhled na věc, mnoho věcí by snáz pochopila.

Spřízněné rodiny duší mnohokrát pokračují ve vytváření lidských rodin. To je jeden z důvodů, proč jsem nikdy nebyla nešťastná z toho, že jsem nepoznala svého otce. Byl přítomen v mnoha mých minulých životech, ve kterých mi byl skvělým otcem. V tomto životě ode mě dostal za svoji nepřítomnost odpuštění. Beze jména či fotografie – přesto ho velmi miluji.

Moje matka mi říkávala, že má pocit, že jsem vyrostla do její podoby a zdědila některé z jejích asijských zvyklostí, ale zároveň si myslí, že to byl můj otec, od kterého jsem zdědila svou silnou vůli, inteligenci a vůdčí schopnosti. Podivovala se nad směsicí mých charakterových rysů a říkala, že jsem živoucí a dýchající poezií východu se západem.

Často se na mě dívala v úžasu, že má americkou dceru, která nebyla tradičně vietnamsky vychovávána jako zbytek celé rodiny. Občas to pro ni bylo zajímavé a jindy zase ne. Hodně jsem se bouřila proti přísným tradičním způsobům, kterými o mě chtěla pečovat. Musela jsem si přiznat, že pokud bych byla zůstala ve Vietnamu a byla vychovávána v tomto velmi přísném tradičním vietnamském způsobu, byla bych velmi špatnou dcerou!

Ve chvílích, kdy měla chuť mluvit o minulosti, mi často říkala, že moje ztráta během války traumatizovala celou rodinu a ovlivnila její osud. Už nikdy se nechtěla vdát a mít další děti. Řekla mi, že mojí nepřítomností byla nejvíce zraněna moje babička. Prý nepromluvila několik měsíců poté, co jsem odešla. Moje teta Thu-Ha se ale nikdy nevzdala naděje. Vždycky říkávala mé matce: “Thu-Hien se jednou vrátí do rodiny.”

Moje matka mi také pověděla, že rok před tím, než jsem se vrátila do Vietnamu, se za můj návrat velmi často modlila. Řekla jsem jí, že jsem její modlitby skutečně slyšela. Proto jsem přišla. Jen jsem nevěřila, že to byla skutečně ona. To bylo to, co mě zpozdilo. Jen rozčileně zavrtěla hlavou a řekla: “Proč jsi tomu nevěřila ?! Čekali jsme na tvůj návrat domů. Jen jsi zbytečně ztrácela čas tím, že jsi neposlouchala svou duši.”

Příběhy o válce vedly k mnoha hlubokým rozhovorům. Vzpomínám si, jak jsem požádala o své fotografie z dětství. Moje matka řekla ve své nejlepší lámané angličtině: “Omlouvám se, má dcero. Válka, těžká doba. Spálila všechny fotky, protože kdyby našli americké náznaky v rodině, všichni zabiti. Poté, co ty pryč, nemohli jsme riskovat mít tvé fotky nebo mluvit o tobě na veřejnosti. Celá rodina tě miluje Thu-Hien, ale ty Afričanka a Američanka.  Nebyla jsi zde vítána. Bylo to velmi těžké. ” Její hlas byl ještě mírnější a hlubší než obvykle: “Prosím, pochop ……. mámu.”

Po tomto rozhovoru šla k šuplíku a vytáhla starý plastový pytlík plný černobílých fotografií. Okamžitě jednu našla. Byla to fotka z jejího mládí. Černé vlasy jí padaly až k nohám a vedle ní bylo dítě, které držela. Byla však vidět jen malinkatá ruka, zbytek fotografie byl vyříznutý. Ukázala na ni a řekla: “To je vše, co jsem si uchovala.” Ukázala mi i další fotografie mé širší rodiny, na kterých byla i moje babička, která již zemřela. Řekla: “Vem si to, jestli chceš. Všichni jsme tam. Ty ne. Ber.” Všechny fotky ke mě nahrnula. “To jsou teď tvé rodinné fotky.”

Deset let, kterých jsem strávila poznáváním své matky ve Vietnamu, mi byly vzácnými roky. Brzy poté matka onemocněla a odešla z tohoto světa v roce 2008. Prostřednictvím jí a mého otce jsem se narodila do vietnamské války. Toto bylo moje první duchovní zasvěcení do světa lidí.

První formální výcvikové období

Tato fotografie byla pořízena dva týdny poté, co jsem si oholila své dlouhé vlasy a složila slib stvořiteli, že svůj život zcela zasvětím své posvátné cestě.

Po mé první cestě zpátky z Vietnamu jsem se stala v USA samotářkou. Fungování v modernizovaném materiálním světě bylo již pro mě téměř nemožné. Byla jsem v kontaktu jen s několika lidmi. Když se mě lidé ptali na můj život, neměla jsem co říct. Nakonec jsem skoro úplně přestala mluvit. Zůstávala jsem v tichosti doma, kde jsem nejvíce cítila klid. Nechtěla jsem se vyjadřovat k tomu, jak se můj život stal naprosto atypickým, a tak jsem zůstávala sama se sebou. Byly chvíle, kdy jsem se styděla za to, jak moc se můj život řítil do neznáma. Moje názory na život se od většiny ostatních lidí radikálně lišily.

Bylo mi ze sebe smutno a bylo mi smutno z mého pocitu, že lidstvo je již úplně ztracené. Chápala jsem, že něco prostě nebylo na zvyklostech tohoto světa správně. Už jsem nechtěla být součástí tohoto ztraceného světa. Cítila jsem, že na světě existuje nějaké obrovské odpojení, ale v té době jsem pro to ještě neměla slova.

Pomalu jsem se začala stahovat z materiálního světa. Bylo to, jako kdybych si dovolila mizet do nicoty. Jak jsem se ztrácela, něco většího a cennějšího se pro mě začalo vynořovat. Moje pravá cesta, která byla úplně odlišná od všech ostatních, které jsem znala, se začínala rozvíjet. To, co jsem cítila odpojené se postupně začalo spojovat. Později jsem si uvědomila, že to obrovské odpojení, které jsem cítila, byla duše lidstva, která jí chyběla.

Během následujících deseti let se jedna má polovina nacházela ve vyšších sférách, kde jsem žila většinu svého času. Právě díky této zkušenosti jsem byla trvale propojena s těmito vyššími říšemi. Později, po naléhavém zavelení z těchto sfér, jsem byla schopná pomoci i ostatním lidem, aby rychle dosáhli těchto rovin, a to buď prostřednictvím mé hudby, učení nebo mé přítomnosti. Aby to bylo možné, mé tělo a život prošly úplným “rozkladem”  a následnou restrukturalizací. Jediní pomocníci, které jsem měla, byly pro lidské oko neviditelné. Všechno přípravné učení, které jsem obdržela, probíhalo prostřednictvím něčeho, co bych nazvala vibrační telepatií. Ta obsahovala veškerou neznámou energii, jež neodpovídala ničemu, co by jen vzdáleně připomínalo lidskou zkušenost.

Několik hodin denně jsem upadala do stavu velmi hluboké meditace, která by se dala přirovnat téměř ke stavu kómatu. Měla jsem nad ní kontrolu, kdybych chtěla, ale tu jsem příliš neuplatňovala. Cítila jsem, že to byla hluboce posvátná energie, kterou jsem svou myslí nedokázala pochopit.  Tato energie se chtěla se mnou spojit, a já jsem jí nikdy nebránila. Vždy, když jsem cítila, že mě přemáhají hluboké medidativní frekvence, vnímala jsem, jak se můj mozek pomalu začne odpojovat. Pak jsem si šla lehnout. Jakmile jsem se položila, velmi vysoké energie začaly pronikat do každé buňky mého těla a zaplavovaly mě světlem. Někdy mi to připadalo, jako bych byla napojena na tisíci-wattovou žárovku, která vibrovala nové světlo celým mým tělem.

Během této doby jsem nebyla přítomna zde, byla jsem na druhé straně. Nikdy jsem neměla strach z toho, co se děje. Stalo se to mým životem. Energie mě byly schopny udržet v tomto stavu až po dobu šesti hodin denně, aniž bych se téměř pohla. Vzpomínám si, jak jsem vrávoravě vstala, jen abych použila koupelnu a pak se zase vrátila k meditaci ponořená v těchto frekvencích na několik dalších hodin.

Dokonce i když jsem nemeditovala, nebyla jsem zde přítomna. Mé tělo bylo zde, ale jak se říká: “Nikdo nebyl doma.” Doslova jsem cítila, že v hmotném světě neexistuji, ale že žiji v jiném nebeském světě božské podstaty, míru a lásky. Můj domov byl vždy plný přítomnosti mnoha posvátných neviditelných božských bytostí. Vzpomínám si na Svaté Mistry, se kterými jsem se znala z tohoto světa, jak často přicházeli k mému lůžku, aby mě utěšili.

Když Mistr přišel do mého domova, nepoužil své fyzické tělo nebo mé dveře. Prostě jsem poznala, že je zde. Božská přítomnost se objevila a přinesla veliké ticho a veliký mír. Někdy byli Mistři doprovázeni vůní kadidla jako santalové dřevo, myrha nebo růže. Jejich energetické podpisy prostoupily mým srdcem a naplnily ho bezpodmínečnou láskou, světlem a povzbuzením. Cítila jsem také útěchu od Andělů a velkolepost ochrany a lásky Božské Matky. Jsem si jistá, že tam byl i bezpočet dalších krásných bytostí, které přišli, jen je nikdy nebudu znát jejich jménem.

Nevzpomínám si, že by se mnou příliš hovořili. Jen stáli při mě a láskyplně dohlíželi nad celým mým procesem a ujišťovali se, že jsem v pořádku. Byly určitě momenty, kdy bylo pro mne velmi obtížné udržet tyto vysoké energie a pochopit, co se to vlastně děje. Někdy jsem procházela tímto procesem přemožena svými pocity, v slzách.  Bylo to pro mě obtížné na všech úrovních,  a to hlavně proto, že mi bylo velmi málo vysvětleno. Procházela jsem procesem naslepo. Jediné, co mi mohly nabídnout, bylo jejich silné tiché povzbuzení, abych využila svou vnitřní sílu a pokračovala. Bylo to, jako bych je slyšela říkat: “Pokračuj, ať se děje, co se děje. Víme, že jsi dost silná, abys to vydržela. Neztrácej víru.”

Během této doby jsem prožila tolik ohromujících zážitků, které byly daleko za hranicemi mého lidského chápání. Vzpomínám si na jedno ráno, kdy jsem se probudila se svou rukou natěsno prostrčenou mezi knoflíky vršku mého pyžama, položenou přímo na mém srdci. Jasně si pamatuji pocit, že někdo velmi laskavý položil mou dlaň na srdce, jako by mi chtěl nechat vzkaz – byl jsem zde. Silná uklidňující vůně sandalového dřeva se vznášela nad mým pokojem a já jsem zůstala v užasu a vděčnosti.

Při dvou dalších příležitostech se Svatí Mistři doslova zhmotnili v mém domově a zanechali mě v neskutečném úžasu. Celý význam toho, co jsem zažila během tohoto období, byl tak daleko za hranicemi chápání, že jen zřídka o tom s někým hovořím. Bylo to pro mě období tichého uvědomění. Nemělo to být prodiskutováno na konverzační úrovni s racionální myslí někoho, kdo by se tomu snažil porozumět.

Kromě toho, že to byl dramaticky transformativní a inspirativní čas, bylo to i velmi náročné, vyčerpávající a osamělé období hlubokého a intenzivního duchovního vývoje. Prošla jsem tímto kompletním posunem do vyššího vědomí v neobřadné tichosti. Nebyly zde žádné známky. Nebyly zde žádné knihy. Bylo tu jen velmi málo vrstevníků, se kterými jsem komunikovala. Nebyly zde žádná lidská slova. Výdělek byl malý. Většinu času jsem se cítila smutná, protože jsem neměla kolem sebe žádné lidi, se kterými bych si rozuměla. Byla jsem to většinou jen já a stěny mého pokoje a to více než deset let, což mi v té době připadalo jako věčnost. Bez ohledu na to, jak moc jsem se někdy stresovala, o všechny moje potřeby bylo kompletně postaráno.

Během těchto deseti let prošel můj život mnoha radikálními změnami. Na samém začátku tohoto období jsem chodila do práce na vysokých podpadcích v hedvábných šatech a vydělávala slušné peníze jako manažerka národního programu pro lidská práva. Byla jsem vládním úředníkem nejvyšší kvalifikace. Byla to vysoká pozice, zvlášťě pokud vám je pouhých třicet let. Mnoho lidí této pozice dosáhnou až v důchodu, pokud mají štěstí. Pokud bych v této pozici zůstala a získávala povýšení v takovém tempu, jako tehdy, stala bych se snadno vedoucím pracovníkem již v padesáti letech.  Vydělávala jsem nejspíše více peněz než většina mých přátel a širší rodina.

Odešla jsem z této jisté práce a pracovala jen několik hodin týdně v bylinném obchodu, který prodával rostlinné léky. Dostávala jsem minimální mzdu a do práce jsem chodila v žabkách. Oholila jsem si své dlouhé vlasy a v práci nosila klobouk. Tento malý obchůdek s bylinnou zahradou na dvorku se v plné míře stal jediným místem, kde jsem se setkávala s lidmi.  Zákazníci, kteří se zajímali o bylinnou léčbu, byli lidmi na vyšším stupni vědomí a tak bylo pro mě snadnější s nimi vycházet. Zákazníci s otevřenou myslí se stali mými prvními duchovními studenty.

Měla jsem univerzitní titul, ale chtěla jsem jen žít přirozeným životem a být blízko rostlin, které Matka příroda vytvořila. Hodně lidí mi povědělo, že jsem se až příliš věcí vzdala, abych žila jednoduchým životem. A mnoho jiných se domnívalo, že už nežiju v souladu se svým potenciálem, protože jsem dosáhla tolik již v tak mladém věku a nyní pracuji za minimální mzdu v práci, která byla naprosto pod úrovní mého vzdělání. Ale já už jsem názory druhých lidí nemohla poslouchat. Hluboko uvnitř svého srdce jsem věděla, že všechno, čeho jsem dosáhla, nebylo ničím. Chtít dosáhnout stále více a více nebylo cestou. Toto byl pro mne lepší život. A jak roky běžely, stalo se to prostě mým životem. Jednoduchým životem.

Smířila jsem se s tím, že toto se stane celým mým životem – pracovat jen několik hodin denně a pak udržovat prostor uvnitř mého domova a těla pro posvátné duchovní energie. Dělala jsem to, protože jsem v sobě cítila neochvějnou lásku k BOŽSTVÍ a sloužila jsem tím jediným způsobem, který jsem uměla. Být naprosto odevzdaná duchovnu se stalo jediným způsobem, jak jsem uměla žít. Byla to jediná věc, která pro mě měla nějakou hloubku a smysl. Materiální svět mě vůbec nezajímal. Být duchovním oddaným bylo to, co jsem ve svém jádru skutečně byla. Pokud mi lidstvo nerozumělo, bylo to v pořádku. I tak jsem mohla lidstvu sloužit svým tichým a neviditelným způsobem.

Procházení prvním mistrovským iniciačním procesem

Zanedlouho po této dekádě se objevilo úplně jiné volání. Bylo mi řečeno Svatými Mistry, že jsem prošla velmi obtížným a ojedinělým mistrovským zasvěcením, které bylo ode mne vyžádáno. Bylo mi řečeno, že je načase, abych se vrátila a znovu se spojila se světem tam venku. Že můj život nebyl u konce, jak jsem si myslela, ale ve skutečnosti právě začínal. Odpojení se od světa během této doby bylo jediným způsobem, jak jsem se dovedla vyrovnat se vším, co se dělo. Vrátit se do světa vyžadovalo rozvinout úplně nové části sebe sama.

Proces mého opětovného vstupu do společnosti byl druhou polovinou celého procesu. Trvalo mi ještě několik let, než jsem se znovu cítila s lidmi příjemně. Pomalu jsem vstoupila do tohoto procesu před třicítkou a vystoupila jsem z něj na začátku svých čtyřicátin. Paradoxně na mě skoro vůbec nebyly vidět známky stárnutí díky božským frekvencím, které mě každodenně zaplavovaly. Mnoho lidí si myslelo, že je mi něco kolem dvaceti. Ale já už jsem nebyla mladá dívka. Život v ústraní po celé desetiletí mě však  mentálně i emocionálně udržoval velmi mladou. Podle měřítek lidského světa jsem ale už postrádala praktické vědomosti.  Byla jsem jako beránek. Musela jsem toho hodně dohnat.

Během tohoto období jsem musela nevědomky prokázat spoustu duchovní víry, schopnosti, síly a oddanosti, protože Mistři mě požádali, abych poskytla duchovní učení a posvátnou píseň na celosvětové úrovni. Vyzvali mě, protože na planetě není dostatek globálních učitelů. Řekli, že mnozí z prominentních učitelů, kteří sloužili lidstvu po celá desetiletí, již přešli na druhou stranu, aby pomáhali odtamtud. Prohlásili: “V TOMTO ČASE POTŘEBUJEME SILNÉ DUCHOVNÍ VŮDKYNĚ – ŽENY ……A TO V CO NEJVĚTŠÍM MNOŽSTVÍ.”

To mě ohromně šokovalo, protože jednak jsem nebyla učitelkou a také jsem neuměla zpívat. A navíc jsem ani neměla pocit, že jsem zvládla něco víc než je v normálním rozmezí, abych mohla přispět ke zdravější společnostI. A nebyla jsem vlastně ani součástí této společnosti více jak deset let. Ujistili mě však, že jsem připravena a jsem více než schopna vstoupit do role, o kterou mě žádali a sloužit.

Nebylo to nic, co jsem si sama představovala. Nic v mém nitru neřeklo: “Ano, to je to, co jsem plně schopna dělat a chci dělat.” Neznámá mému lidskému já, za posledních deset let jsem sloužila studiem ve vibračním tichu. V tomto tichu jsem souhlasila s tím, že se budu připravovat na život, o kterém má lidská mysl neměla ani tušení, že přijde.

Poté, co mi Svatí Mistři řekli, že budu zpívat posvátné písně, jsem byla naprosto ohromena, když mě požádali, abych zazpívala první tón. Pokorně jsem jim připomněla, že neumím zpívat. V soukromí svého vlastního domu jsem otevřela ústa a začala zpívat. K mému naprostému úžasu byla hudba ve mně už zcela zakotvena. Nevzalo mi to žádný čas, nebylo třeba úsilí nebo instrukcí, jak zpívat písně. Okamžitě jsem je znala. Dokonce i onen starodávný jazyk mi přišel tak přirozený jako samo dýchání.

Jediná věc ohledně hudby, která mi zabrala více času, bylo naučit se, jak neprojektovat své předsudky o tom, jak jsem zněla. Až do dneška si o sobě stále nemyslím, že jsem zpěvačkou nebo dokonce dobrou zpěvačkou. Stydím se vždy, když je třeba zpívat. To se možná už nikdy nezmění, ale došla jsem si k tomu, že svůj hlas akceptuji jako dokonalý nástroj pro posvátnou hudbu, která mnou proudí.  Když jsem v nahrávacím studiu, žádná z písní, jakmile je zazpívána, není skoro nikdy upravena. Mistři mi pomohli pochopit, že to, co jsem někdy vnímala jako chyby, byly ve skutečnosti jedny z nejdůležitěších částí písní z duchovního hlediska. Zezačátku to mé ego stálo hodně úsilí, protože jsem věděla, že lidé si budou myslet, že nemám žádný hudební sluch a dělám v písních až příliš mnoho chyb.

Vedle primární role, kterou je nabízení posvátných zvuků, jsou písně také určeny k tomu, aby pomohli posluchači proniknout za hranice své mysli a za hranice smyčky zažitých lidských očekávání.  Jakékoliv výstřední zvuky, které můžete v hudbě slyšet, tam mají být. Někdy duch záměrně zahrne tóny, které nám mohou znít falešně, protože tato hudba se má svým zvláštním způsobem “ohýbat”. Nemá vždy znít zakulaceně a hladce. Neexistuje žádný podivný tón. Tato hudba vás má probudit! Nemůžete si nikdy úplně spokojeně vydechnout s vědomím toho, co přijde dál. A to je to, co se ve skutečnosti nazývá přirozené. Není to žádná uměle vykonstruovaná sekvence.

Zvuky v rámci této hudby se rovněž neshodují s běžnou realitou toho, co zní v uznávané tradiční hudební škále tónů. To, čemu jsou naše uši vycvičené, aby slyšely jako dokonalou melodii, je ve skutečnosti stále subjektivní, pokud jde o širší realitu vesmíru, jehož zvuky jsou neomezené.

Navíc, pokud jsou lidé v publiku velmi energeticky nevyladěni, musí se s nimi hudba setkat tam, kde se nachází. Hudba může znít falešně jako odraz toho, kde se lidé uvnitř nachází a pak může opět začít znít v krásných tónech, protože diváci se stanou více vyladěnými uvnitř. Naučila jsem se, že posvátné písně nelze vůbec posuzovat.

Uvnitř každého jedinečně zrozeného tónu a uvnitř nahodilých tichých pauz probíhá nespočet dalších velmi intenzivních věcí, které nemohou být logicky vysvětleny. Proto je tato hudba sama o sobě jedinečným darem, zcela mimo to, co naše vyškolené uši dobře znají. Jednou jsem se zeptala Svatých Mistrů: “Proč já? Nemyslíte, že je to pro mě trochu bizarní? Nejsem vycvičená zpěvačka. “Jejich odpověď byla:” Přesně. To je důvod, proč musíš zpívat. Nebyla jsi vyškolena. “Když zpívám před profesionálními zpěváky, nejsou kritičtí, jsou obvykle fascinováni. Je to velmi zajímavá jízda.

Stejné to bylo i s mým duchovním učením. Poprvé, když mi bylo řečeno, že je čas, abych začala učit, řekla jsem jim: “Ne. Nejsem učitelka. Jsem příliš stydlivá. Prosím, nemám vůbec ponětí, co mám učit. “Ujistili mě, že díky tomu, že jsem si nevybudovala velké ego, mohu učit s čistým štítem. Řekli mi, abych pozvala do svého domova malou skupinku a začala učit. Muselo mi to trvat nejméně rok, než jsem získala alespoň nějakou malou míru sebedůvěry, abych vyslechla tento hrůzu nahánějící pokyn. Poslala jsem e-mail zhruba čtrnácti lidem a informovala jsem je, že budu vyučovat. Dvanáct ze čtrnácti lidí přišlo do mého domu nadšeni, s láhvemi s vodou, podložkami a květinami. Modlila jsem se, abych se nezahanbila.

Když jsem plaše otevřela pusu, abych začala se svou první duchovní přednáškou bez jakékoliv přípravy nebo poznámek, učila jsem více než 7 hodin. Všechna hluboká moudrost byla plně rozvinutá uvnitř mě. Vypadalo to, že otázky lidí snad nikdy neskončí a mé odpovědi také ne.

Lidé se ve vyšších energiích a hojivé náruči andělů cítili tak příjemně, že vůbec nechtěli odejít. Já sama jsem byla šťastná, že ze svého domova odcházet nemusím. Bylo těžké večer ukončit, protože energie byly tak krásné a srdce lidí byly tak otevřené. Ujistila jsem je, že budeme pokračovat. Během následujícího týdne jsem od lidí, kteří přišli, dostávala jednu zprávu za druhou o jejich zázračných uzdraveních.

Výsledky té noci mě ohromily a zanechaly ve mně nesmírně hluboký respekt vůči celému neviditelnému podpůrnému týmu, který o mě pečoval a zaučoval mě během procesu mého duchovního rozvoje. To, co jsem si osvojila a nyní mi už přijde přirozené, se narodilo z hlubin prostoru vesmírné paměti odehrávající se ve stavu ticha. Proces růstu, který bylo zapotřebí, abych se tam dostala, však vyžadoval obrovskou lidskou disciplínu, energii, odvahu a víru.

Během celého procesu zaučení mi Svatí Mistři nikdy nedovolili, abych využila svoji mysl k jakékoliv racionální myšlence. Kousky skládačky mohly být mojí racionální myslí složeny až po ukončení procesu. Mnohem později jsem pochopila, že mě učili, jak pracovat přímo z Božské mysli. To je velmi odlišná mysl, která vyžaduje odevzdat se nevýukovému zpětnému procesu. Zahrnuje jednoduše celé stvoření, kterému se nedá naučit, můžeme s ním být pouze znovu propojeni, a to bez hranic silné mysli našeho ega.

Svatí mistři mi připomněli, že nejsou mými učiteli, ale že jsou to jen moji blízcí, kteří mi pomáhají vzpomenout si, kdo jsem. Připomněli mi, že té samé jsem udělala i pro ně v jiných životech, když oni byli v těle, a já jsem je jako duše koučovala z druhé strany. Připomněli mi, že jsme všichni byli zodpovědní za to, abychom splnili úkoly, pro které jsme každý z nás byli jedinečně stvořeni.

Nastal můj čas, abych se vzbudila, vzpomněla si a dodržela své sliby Bohu, které jsem udělala předtím, než jsem se inkarnovala. Mezi hlavní sliby patřily stát se duchovní učitelkou, léčitelkou, spisovatelkou a zpěvačkou písní duše pro celosvětové publikum. Každý okamžik toho, čím jsem prošla, byl o připomínání těchto slibů.

Hlubší iniciace v Peru

Další kapitola mé cesty mě zavedla do Peru. Rok předtím než jsem opustila USA jsem měla opakující se vize bílých domů s červenými střechami. Rozhodně jsem měla předtuchy o vlivu španělské architektury po celém Cuscu v Peru. Také jsem si koupila knihu, která ležela na mém konferenčním stolku v obývacím pokoji. Kniha pojednávala o posvátných místech po celém světě. Na obálce bylo Machu Picchu. Myslím, že jsem knihu otevřela jen jednou, ale její mocná a svatá přítomnost naplnila celý můj obývací pokoj.

Vzpomínám si, jak jsem se jednoho dne probudila a prostě věděla, že je čas opustit USA. Cítila jsem, že se můj život v USA blížil ke konci. Pomáhala jsem učit, léčit a dostat se k lidem, kteří byli mé práci otevřeni. Setkala jsem se s lidmi, kteří byli pro mě důležití. Uzavřela jsem některé z větších důležitých karmických kapitol, které jsem měla se svou rodinou, která mě vychovávala. Vyřešila jsem své osobní záležitosti.

Uvnitř jsem cítila veliký posun, jako kdyby nebyla formálně uzavřena pouze jedna kapitola, ale celý soubor kapitol. Bylo to, jako když se utře stůl, vypne hudba a zhasnou světla. Nebylo tu pro mě už nic jiného, ​​co bych měla dělat. To okamžité poznání bylo pro mě velmi jasné, ale pro většinu mých přátel, rodiny a rostoucí počet studentů to bylo velmi překvapivé a také smutné, když jsem jim tuto zprávu sdělila.

Moje empatie prodloužila můj čas v USA o dalších šest měsíců, než jsem původně chtěla. Cítila jsem, že moji duchovní průvodci mi dali své duchovní povolání k odchodu z USA, ale já jsem neodcházela. Cítila jsem, jak spousta lidí zadržuje moje energetické pole, abych zůstala, takže jsem měla ohledně svého odchodu tradiční pocit viny. Jakmile jsem však ucítila, že si lidé, které jsem znala, začínají na tento nápad zvykat, začala jsem rozdávat a prodávat většinu svého majetku. Poté jsem se přestěhovala z mého milovaného pohodlného domova aranžovaného ve stylu chrámu. Domova,  ve kterém se odehrávaly všechny mé duchovní události.

Poté jsem zůstala u kamaráda a po dobu několika měsíců jsem žila svůj život z jednoho pokoje. Dokonce jsem v tomto pokoji pořádala některá z mých učení pro ženy. Dámy se těsnaly na podlaze, ve dveřích a po celé mé posteli. Chápaly, že procházím přechodem a bylo jim to jedno. Ženy byly učením nadšené. Věděly, že tato místnost je pouze odrazovým můstkem, který jsem užívala, abych se dostala dál. Posvátné dílo mělo pokračovat bez ohledu na to, kde jsem se nacházela.

Po celou tu dobu má racionální mysl nevěděla, co dělám dál. Neexistovaly žádné oficiální “plány”. Jen jsem sledovala vnitřní hlas mého ducha. Dalším souborem pokynů od duchovního světa bylo začít hledat dobrovolnické pozice v zahraničí. Kupodivu, jediné místo, které mě zaujalo, bylo Peru. Bylo to, jako kdybych položila ruku na mapu a můj prst tam magneticky ukázal. Nevěděla jsem o Peru nic. Potom, co jsem se podívala na fotografie jsem ale věděla, že něco na těchto horách a alpakách mě prostě přitahuje.

Jakmile jsem se v Peru ocitla, otevřel se pro mě kompletně nový svět.  Byl to svět, kde jsem se ponořila do úplně nových duchovních energií, učení, spojení, jídla, země a lidí. Bylo to Peru, kde jsem si vytvořila hluboké spojení s předky, Matkou Zemí a vědomím Božské Matky.  Bylo to zde v Peru, kde jsem pochopila, že nesmírnost duchovního světa nemá konce.

Zaslepené ego a omezenost ducha, které jsem zažila během pobytu v USA, začaly být strhávány, a to dosti nelítostně. Byla jsem okamžitě vržena do hlubší spirituality Peru, které se pro mě stalo místem velmi tvrdého a přímého učení. Hlubší spiritualita Peru pro mě nepředstavovala strach, zkreslené vnímání, nedostatek spojení se Zemí nebo lenost. A přítomnost předků zde byla velmi přímá a silná.

Přísloví: “Kdo se bojí, nesmí do lesa,” zde zcela sedlo.  Vzpomínám si na jízdu k Amazonce. Byla jsem tak šťastná. Vyklonila jsem si hlavu z okna a usmívala jsem se. A pak zničehonic mě do tváře prudce zasáhla ostrá větev stromu. Vzpomínám si i na jinou chvíli, krásný den, jdu dolů po kamenných schodech staršího hotelu. La te da …. byla píseň v mé hlavě. A najednou jsem zakopla a tvrdě upadla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jen jsem pomalu scházela po schodech. Strážný u dveří ke mě přišel a zeptal se: “Jste v pořádku? Je mi to líto, vidíte tamten schod? Je mnohem kratší než ty ostatní, je to stará budova!” Tak to bylo. Peru neumožňovalo pohodlí. Byla to velmi syrová realita. Nejlepší způsob, jak to můžu popsat je, že ……. každičký okamžik se ode mě očekávalo PROBER SE SAKRA!!

Po několika měsících života v Peru spousta z mých moderních zvyklostí prostě musela zmizet. To znamenalo, že make-up, lak na nehty, pěkné oblečení, parfémy a chemické vlasové výrobky skončili. Moji hladkou pěstěnou pokožku nahradily veliké jizvy od hmyzích  kousanců u Amazonky. Seznam všech zvyků ega, které musely být odstraněny, se zdál nekonečný. Vzpomínám si, jak se jednou dívala na mé hrubě rozpraskané rty, zjizvenou pokožku a naprosto rozcuchané vlasy a přemýšlela: “Do čeho jsem se to dostala?” Pomyslela jsem si: “Vypadám fakt strašně.”

Cítila jsem, jak můj duch rychle odpovídá: “Mnoho jiných žen nikdy nezažilo, jak jejich rty rozpraskají na ostrém slunci u posvátného jezera Titicaca, ani se nekoupaly v amazonských řekách, aby se nechaly pokousat od muchniček, komárů a všežravých mravenců. Dáváš snad přednost zhýčkanému životu, který ti nezanechá žádné jizvy? Nebo chceš raději život plný bohatých zážitků, které mohou zanechat mnoho jizev bohatě prožitého života?”

To tedy nebyla spravedlivá otázka, protože jsem si hned v tom okamžiku musela přestat stěžovat. Ale skutečně to trvalo více než rok, než se barva mých rtů opět vrátita zpátky do normálu. Řekla jsem jedné z mých kamarádek: “Podívej se na moje rty! Celá kůže na mých rtech mi totiž spadla do rukou týden před tím. Nedostalo se mi od ní však žádného soucitu.” Podívala se a řekla s gustem: “Vypadají skvěle !!! Úplně jako jizva domorodého kmene! “Její slova byla prorocká, protože lehká jizva tam zůstala až dodnes. To je Peru. Výrazná krása a výrazné lekce.

Takže teď jsem byla v úplně novém terénu. Mými novými učiteli se staly síly přírody. Připadalo mi to, jako by mě hodili doprostřed oceánu a řekli – plav! Já jsem ten typ člověka, který když je hozen doprostřed oceánu, tak se rád něčeho přidrží. Ale bylo jasné, že to byla doba budování sil. Bylo to další iniciační období hlubokých a rozsáhlých transformací, o kterých jsem vůbec netušila, že přijdou. Ale tentokrát jsem už byla silnější a moudřejší, abych dokázala tímto neznámým terénem projít.

Peru pro mě představoval domov pro starodávné předky. Předci byli všude okolo. Bylo to, jako by nikdy neodešli. Nebyli to duši. Líbilo se mi jim říkat “Nesmrtelní”. Oni prostě nezemřeli. Žili současně s realitou, kterou nazýváme lidský život. Pamatuji si, jak jsem poprvé jednoho uviděla. Byla jsem v zalesněných horách, nohy ponořené v potoku. Podívala jsem se na stranu a uviděla v dálce jednoho z nich, jak nabírá z potoka vodu. Podíval se zvědavě na mě. Vidět ho bylo jako flashback v čase o mnoho tisíc let zpátky. Byl to velmi neskutečný zážitek. A byl jen jeden z mnoha, který si dokážu vybavit.

Někdy poznali, že je mohu vidět. Někdy se se mnou zpřátelili a řekli mi, co potřebují. Někdy potřebovali něco závažného a někdy jen chtěli, aby jim byla projevena úcta. Jindy to mohlo být něco praktického, jako je v noci vypnout venkovní osvětlení, aby se ve svém přirozeném prostředí mohli cítit dobře. Nebyli vždycky milí. Ale vždy dali nějak vědět, co potřebují.

Pro mě Peru představuje mnoho multidimenzionálních portálů, které zůstávají otevřené pro ty, co mají oči, jenž mohou vidět. Nahlížení do jiných světů mně přišlo přirozené. Nikdo mě to  naučil. Prostě jsem je viděla. Bylo to pro mě tak přirozeně, že i vyškolení šamani se někdy spoléhali na můj zrak. Narodila jsem se se šamanskými očima. Úroveň mé dovednosti vidět do jiných světů a provádět léčení byla od počátku velmi vysoká.

V Peru jsem byla natolik respektována, že jsem prováděla léčení pro některé z nejvíce uznávaných šamanů kmene Q’eros, kteří jsou potomky a držiteli duchovní linie Inků. Jednou v noci mě jedna rodina požádala, jestli by mohla zůstat v mém domě. Ten večer jsme společně sdíleli jídlo, písně a posvátný prostor. Když jsem se podívala na jednoho z nich, intuitivně jsem vycítila, že je hluboce raněn a spoutu toho s sebou nese. Laskavě jsem mu řekla, prosím, dovol mi, abych ti pomohla. Nepodíval se na mě. Přikývnutím hlavy mi bylo uděleno svolení. Vůbec nezpochybnil, jestli mi může dovolit pomoci jeho duši. Vycítil mé schopnosti. Rodinná vazba už mezi námi všemi byla. Byla tu láska a důvěra. Jediná věc, která se změnila, bylo století. Bylo jasné, že jsme se z Peru už jednou znali.

Iniciace Vědomí Božské Matky

Peru bylo také místem, kde jsem byla formálně představena Vědomí Božské Matky. Pomalu jsem poznávala tuto energii již v USA, ale byla ve mě stále velmi jemná. Skoro jakoby si ode mě uchovávala bezpečný odstup, až do doby než budu připravena. Jakmile jsem se ocitla v Peru, energie nabrala na síle a naléhavosti. Vědomí Božské Matky mi připomnělo, že ještě před tím, než jsem se narodila, jsem jí učinila slib a nyní bylo načase ho splnit. Poté mě požádala, jestli může použít mé tělo, aby mohla sloužit lidstvu.

Poprvé přišla prostřednictvím posvátné peruánské mistrovské rostlinné medicíny (více ohledně vizionářských mistrovských rostlinách najdete v druhé kapitole). Po vypití této medicíny mi trvalo několik hodin než se mi otevřel gigantický portál. Uvnitř něho byli andělé. Pak mi bylo řečeno, že něco ohromného se chystá sestoupit. Neměla jsem tušení, co by to mělo být. Brzy poté jsem však ucítila sestupovat Vědomí Božské Matky s pomocí archanděla Michaela, který držel portál otevřený. Řekl mi, “Ve tvých službách!”. Myslím, že jsem nemohla být šťastnější. Byl tak veselý, rozzářený, tak hrdý.  Stál tam, jako neskutečná bytost s krásnými barevnými vlajkami, které vlály za jeho uniformou.

Poté zalila mé tělo energie Panny Carmen z Cusca. Vplula do mě krásná silná energie. Byl to jak ohňostroj, když se mnou splynula.  Jako bych byla v dlouhé krabici, jen já a ona a poté se energie spojily. Bylo to nebeské. Neexistují žádná jiná slova, jak to popsat.

Poté začalo sestupovat Vědomí Božské Matky. Bylo to, jako by mým tělem projelo milión wattů elektřiny. Jakoby moje tělo zasáhly náboje z blesku.  Cítila jsem barevný ohňostroj, který propuknul uvnitř celého mého těla a vší silou s ním dlouhou dobu cloumal. Jedinečné a mocné energie, které ani nelze popsat mě zalily. V ten moment jsem splnila svůj slib. Tato zkušenost natrvalo změnila můj život a moji frekvenci.

Byla to  fyzicky nejvíce stresující událost, kterou kdy mé tělo zažilo. Nemám pro to žádná další slova. Přesto to byla ohromně radostná zkušenost, kdy mi po celou dobu nezadržitelně tryskaly po tváři obrovské slzy.  Byla jsem tak šťastná. Bylo to znovuzrození, na které připravovala mé tělo více než deset let.

Byl to pro mé tělo tak náročný zážitek, že během procesu to mohlo vypadat, jakoby se objevily nějaké zásadní komlikace. Mohlo to dokonce v určitý moment vypadat, jakobych zemřela nebo právě umírala. Po sestupu její energie jsem ležela bez života v naprostém odevzdání. Bylo to tak extrémní, že zavolali peruánského doktora, který byl i mým přítelem. Kolem půlnoci přiběhl na místo, kde jsem ležela.

Podívala jsem se na něj rozesmátá a řekla jsem:”Matka zde byla. Spojila se mnou část sebe sama. Viděla jsem také Pannu Carmen. Dnes se na její počest konal festival. Viděla jsem ho. I ona zde v noci se mnou byla .” Vybavuji si, jak s obavami konroloval můj pulz a teplotu. Řekla jsem mu naplněná klidem. “Jsem v pořádku.” Stále kontroloval mé oči. Ale ty byly jen plné lásky. Božská Matka mě zcela zaplavila láskou. Řekla jsem mu, ať jde domů ke své rodině, jsem v pořádku. Poté co mně uvěřil, mě políbil a pevně objal. Stále s obavami v jeho tváři odešel.

Vím, že jsem tu noc skutečně zemřela a poté se znovu narodila. Matka mi řekla, abych se s ostatními podělila o to, že to byly posvátné mistrovské rostliny, které ji pomohly přivést sem.  Potřebovala otevřít skutečně obrovský portál, aby mohla přijít a mistrovské rostliny byly jejími věrnými pomocníky. Toto je poprvé, co jsem kdy sdílela, co se v tu noc stalo. Byl tam jen doktor, já a jeden další člověk.  Byla to tak posvátná zkušenost, že jsem o tom nikdy nemluvila.

O většině z toho, co jsem napsala, jsem nikdy nemluvila. Většina z těch nejvíce posvátných momentů mého života a lidí, se kterými jsem tyto neobyčejné zkušenosti sdílela, nebyla nikdy zachycena na kameře nebo vyjádřena slovy. Uchovala jsem si je jsem si uvnitř. My jsme si je uchovali uvnitř. Někdy však sdílení těchto posvátných příběhů a zážitků mohou oslovit více lidí a pozitivně ovlivnit jejich životy. Kdybych zítra zemřela, toto byla ta nejvýznamnější chvíle mého života.

V té noci jsem opravdu pochopila,  že katolické Panny Matky, které jsou po celém světě uctívány, jsou NAPROSTO skutečné duchovní bytosti, které jsou opravdu tady, aby pomáhaly lidstvu. Mnohem později se mi v Bolívii zjevila Panna z Copacabany. Tentokrát bez nutnosti obrovského portálu, který vytvořily posvátné rostliny, se mnou dokázala spojit své elektrizující energie, abych je mohla použít k uzdravování lidí. Od té chvíle mi stačí ji jen  zavolat a její požehnání může přivést uzdravení.

Když nad tím přemýšlím, vybavuji si v minulosti i jiné okamžiky během mého života, kdy jsem cítila požehnání od Matek a Svatých. Bylo to, když jsem se v modlitbě uklonila při návštěvě prostých i těch impozantních míst po celém světě. Všechny Matky Panny jsou pomocnice Vědomí Božské Matky. Jejich pomazání jsou velmi silným lékem, který je tu pro dobro lidí. Nejsem katolík, ale jsou tu ryzí střípky tohoto náboženství, které mi stále dávají smysl. Stejně tak, jako střípky jiných náboženství, které také “fungují”.

Spolupráce s Matkou Zemí

Abych se dostala na další úroveň mé posvátné práce, mocná země Peru se pro mě stala velmi důležitým učitelem. S impozantní zemí Peru jsem prošla dalšími třemi lety duchovního tréninku a hlubokými změnami frekvence energie v mém těle. Tentokrát to byl duch bohyně Matky Země samotné. Svatí Mistři byli odrazovými můstky, aby mi pomohli dostat se k Vědomí Božské Matky a Matce Zemi. Jako obvykle andělé byli vždy na stráži a sledovali můj proces.

Když nastal čas, aby se Matka Země stala mým blízkým přítelem, očistou, učitelem, léčitelem a průvodcem, byla jsem vyzvána, abych s ní strávila hodně času v úzkém kontaktu. To vyžadovalo být co nejvíce venku v přírodě. Během této doby jsem se do ní znovu zamilovala, stejně jako během mých dětských let, kdy jsem žila na Havaji. Je velmi snadné se zamilovat do planety Země, když jste obklopeni majestátností Velké Matky všude, kam se podíváte. Když jsme neustále obklopeni betonovými zdmi, silnicemi a kovovými automobily, je velmi snadné zapomenout na lásku k naší Velké Matce, která nás všechny živí.

Když nastal čas, abych se stala duchovní učitelkou pomáhající Zemi, cítila jsem, že mě Matka Země volá. Probudila mě a pověděla mi, abych šla na zvolená místa. Velmi podobně jako učitelka mi telepaticky zadávala mé úkoly. Mnoho z těchto prvních lokalit bylo v Peru a Bolívii ve starověkých posvátných oblastech a většinou v rozlehlých horách. V těchto konkrétně vybraných oblastech mě vždy očistila, pak se mnou spojila své posvátné energie, požádala mě, abych se zde modlila a/nebo mě požádala, abych se stala lidskou kotvou, která by pomohla očistit tuto oblast. Během modlitby posílala požehnání masám lidí prostřednictvím kanálů uvnitř vortexů Země.

Někdy jsem viděla krásné tance energetických hologramů na obloze. Můj zrak se stal natolik citlivým, abych vnímala i jiné barvy barevného spektra na modré obloze. Vnímala jsem, že i hvězdy jsou spektrem různých barev. I struktura stromů se stala neuvěřitelně živou. Viděla jsem mnoho vděčných předků scházejících se během ceremonií. Mé nohy se staly natolik citlivé, abych mohla cítit silný puls Země pulzující v různých oblastech různě. Toto všechno se stalo na velmi hluboké duchovní úrovni.

Bylo to nikdy nekončící učení o získání citlivosti, která mi umožnila  cítit a komunikovat s Matkou Zemí a mnoha duchy země Peru. Po těchto posvátných cestách mi celé mé tělo vibrovalo dlouhé hodiny. Chodidla jsem cítila, jakoby stála na traktoru. Byl to naprosto neuvěřitelný pocit být takto silně nabíjena Matkou Zemí.

Většinou mě doprovázeli jeden nebo dva místní domorodí obyvatelé, kteří mi pomáhali udržet tyto posvátné energie. Tito skvělí místní lidé se vždy objevili a pomohli. Setkání s těmito pomocníky Země bylo božskou vůlí a bylo spontánní. Vždy se objevily velmi milé a krásné duše. Bylo to, jako bych zaměřila svůj zrak do dáli na horizont a někdo úžasný se objevil.

Jindy mě lidé sami vyhledali a zeptali se, jestli mě mohou vzít na místo, které má pro ně zvláštní význam, abychom zde mohli strávit čas společně. Ceremonie pro Zemi se prostě takto přirozeně děli. Častokrát byli neplánované, ale přesto se několikrát za měsíc konali. Téměř každý svátek nebo narozeniny jsem trávila čas s Matičkou Zemí a místními lidmi  a oslavovali jsme a vysílali své modlitby do světa.

Vybavuji si jedno místo na rozsáhlé poušti Nazca v Peru. Vyjela jsem za soumraku s mým řidičem, který byl toho dnem i mým spolupomocníkem. Soumrak a svítání jsou hlavními časy, kdy lze zachytit silné energie zlatého slunce. Trvalo nám dlouho než jsme našli místo podél pouštní dálnice k zastavení. Když jsem ucítila, že jsme na správném místě, požádala jsem řidiče, aby zabočil a jel rovně. “Tamhle!” řekla jsem. ” Toto je to místo, kde musíme uspořádat obřad pro Zemi.” Řidič zabočil a jel hluboko do krásné hornaté pouště.

Vystoupili jsme z auta. Tou dobou už byla tma. Podívala jsem se okolo, kde bychom se mohli posadit na zem. V mlžném závoji tmy jsem si uvědomila, že jsem dala signál k zastavení uprostřed obrovského smetiště. Jen zřídkakdy jsem cítila pochybení a tak jsem se znovu v duchu zeptala, jestli je toto místo to správné pro ceremonii. Dostalo se mi jasného “Ano.” Rozložila jsem kolem sebe květiny a ovoce, zadržela jsem dech kvůli zápachu a začala se modlit a duchovně čistit tuto oblast.

Tento den se mi stal skvělou připomínkou toho, že duchovní práce pro Zemi může být i velmi zahanbující. Není vždy jen na krásných místech. Je také velmi nutná v oblastech, která byla zneužívána a kontaminována znečištěním. Matka Země chce své tělo čisté, stejně tak jako my. Matka Země mi vždy laskavě pověděla, co potřebuje a přitáhla mé srdce na místa, na kterých mě chtěla.

Zanedlouho poté, co jsem byla intuitivně vtažena k tomu, abych sama prováděla tyto léčivé rituály pro Zemi, jsem začala s některými rituály s místními šamany. Viděla jsem tak rozličné způsoby provádění léčení s využitím energií Země. Někteří šamani používali oběti z alpaky a jiní zase používali pouze květiny a ovoce. Každá tradice má svůj vlastní způsob.

Být opatrovníkem Země znamená jen CHTÍT vyslyšet volání Matky Země. Lidé, kteří jsou schopni jasně slyšet volání Matky Země, dědí tuto schopnost prostřednictvím rodinné pokrevní linie, která tuto dovednost během generací posílila.

Diving for the Pearls of My Youth

Pro samotný konec posledního iniciačního procesu v Peru jsem prošla ještě dalším obdobím velmi celistvého čištění, které mi mělo pomoci vytáhnout mě ze světa lidských zvrácenosti, traumat a karmy. Během tohoto období jsem odložila všechny své přátelské a rodinné závazky a ponořila se hlouběji než kdy jindy do léčení svého dětství. Bylo to, jako by tento čas byl předurčeným časem pouze pro mě, abych se potopila až na dno oceánu beze strachu a obav. Měla jsem cíl. Hledala jsem perly svého mládí.

For the very end of the last initiation process in Peru I would go through yet another  period of very compacted cleansing to help remove me from the world of human distortions, traumas, and karma. During this period I removed myself from all friendship and family obligations and I dove deeper than I had ever dived into my own childhood healing. It was as if this time was the appointed time for me to go to the very bottom of the ocean with no fear or dread. I only had a sense of purpose. I was searching for the pearls of my youth.

Během této doby mi Svatí Mistři a Andělé přišli opět na pomoc. Také mi během tohoto období pomohlo několik andělských lidských pomocnicí a samozřejmě Vědomí Božské Matky. Cítila jsem, že tato část mé cesty je mi zcela předurčena. Bylo to, jako bych s jistotou věděla, že musím jít do Chrámu Bohyně, abych byla znovu ozdravena.

During this point the Holy Masters and the Angels came back to assist me. I also had several angelic-human women helpers that would help me through this period and of course, The Divine Mother consciousness. I could feel the strong destiny of this part of my path. It was like I totally knew I was to go into the Goddess Temples to be restored.

Toto období bylo časem osvobození od všech lekcí v dětství, které jsem si sama duchovně vybrala, před tím než jsem se inkarnovala. Jako starší duše jsem požádala o vstup a volný pohyb mezi lidmi. Chtěla jsem plně pochopit a pamatovat si lidské utrpení. Chtěla jsem důvěrně poznat ty nejtěžší věci, které si lidstvo pro sebe vytvořilo. Tato doba však byla nyní už pryč. Andělé mě popoháněli, abych už toto období opustila. Řekli, že už jsem toho měla dost.

This period was a time of becoming free from the childhood lessons that I had spiritually contracted to know before I incarnated. As an elder soul I had asked to come in and totally walk freely among the masses. I wanted to fully understand and remember humanity’s suffering. I wanted to intimately know the harshest things that humanity had created for itself. That period was now over. The angels were pushing me to let it go. They said that I had enough.

Once again, I could feel the table was being wiped clean, the music and lights were being turned off. There was no more use of staying there stuck within that lower reality anymore. It was as if I smelled the huge dog crap I had walked in on the bottom of my shoe.

With a very strong knowing of this I told one of the women, “It is time for me to get cleaned up. There is no need for me to continue suffering with the people. I am cool. I got the lessons. I am ready for the descent of my Mastership.” It was as if I had straightened up my collar, washed my hands and knew it was time to leave the trenches. I gave my spiritual guides the okay to stop the dysfunctional patterns and memories. I was now ready to give up the world of illusions.

My very rich life had taken me through many different extricate journeys to understand humanity from the deepest levels. From the age of zero to nineteen I had seen a tremendous amount. Some of this would entail being born in a warzone and being severely malnourished during that time… to never knowing my birth father……to losing my entire Vietnamese family and leaving Vietnam as a refugee toddler and retaining some of those memories and trauma in my heart…. to a new father whom I loved but I did not love his strict punishments with his belt ….to the divorce of my new middle class parents and moving from the paradise of Hawaii to a poor drug infested neighborhood in the Washington, DC metropolitan area. At that time the DC location was very well known as being the official murder capitol of the world. Ironically, I lived about twenty minutes away from the White House.

It was then that I was thrust into living life in the location of what many people would term the ghetto. I lived with a brother and a clinically depressed single mother. She had not worked as a wife so she had little credentials for a well paying job. She got a low paying job to support us all. My father moved to another state with his new family.  The deep connection I had with him was lost at that point. During the summers I would visit him in Texas in a much more affluent community than I was being raised in. Up until that point in the USA I had lived a life of privilege and innocence. I did not know what ghetto life was. At thirteen it was a rude awakening.

In order to survive I fought a lot. I was one of the best girl fighters around. I did not fight because I wanted to. I fought because I had to and when I had to fight I fought very aggressively. It took a lot to push me to fight someone because I was scared but once I hit my breaking point I intended to kill whoever was bothering me. It was as if I had been boxing my whole life. From very deep down within my very young and timid personality — I did not like anyone bothering me. I could fight four girls at once if I had to. And I did.

Living in the ghetto was such a harsh life that it brought out primal rage. Every fight I fought instantly brought out another side of me that I did not know was there — my very strong warrior past lives. I never lost a fight but to this day the consequences of that statement remain with me. My handwriting is very bad because my hand was injured so many times fighting. This is called a boxer’s break.

I missed the gentleness and love of my friends and teachers in Hawaii.  I missed the sand and blue waters. I missed the beauty and the pungent smell of the flowers outside. I missed picking the fresh flowers and putting them in my hair. I missed the line of tall palm trees waving in the air playing with me as I rode my bike to school with my friends. I missed the feel of a carefree childhood that was lived as one with the vital spirit of nature.

This new reality of the ghetto was dangerous, scary and heavy. Over the years many nights I laid in bed hearing the fatal gunshots…. many African-American men that I lived around and had grown to love were killed in the streets….during the daytime I would go to my inadequate public education. The harsh circumstances of my childhood just had no reprieve. The everyday conditions of life were very difficult. I remember one of my friends saying, “This place is like a warzone. It’s like a modern day Vietnam.” Then he paused and apologetically looked at me. He was right. What could I say? I loved them both. It was all I knew.

Because I was not born into ghetto life I had a hard time dealing with the invisible rule system. I could not follow the rules all the time because I did not know what the rules were most of the time. I recall when I was sixteen an older white man came into the neighborhood looking for drugs. He asked the drug dealers if he could see what he was buying first. Those drug dealers were totally offended by his question. They then proceed to whip him. He fell to the ground trying to cover his head as he was being insanely beaten. They were taking his head and thrashing it onto the cement. A lot of his blood ran from his face.

I ran over screaming, “Get off of him!!!!” I tried my best to yank the two young boys off of him. I screamed at them, “Leave him alone!!!!!” They looked up at me startled, resentful, and amused. One of them said, “Who do you think you are Super Woman?” And then they slowly and coolly walked way. I went back to eating my sandwich. That was life in the ghetto. Major assaults were just common place and the rule was that you minded your own business. But I did not know the rule. I only innately knew the Golden Rule, “Do onto others as you would have them to do unto you.”  I never fully learned how to ignore the cries of others.

By the time I had graduated from high school I was both Homecoming Queen and Class President. I did not win those positions because I was the best. I sincerely feel I won them because I was a genuinely kind girl. That somehow gained me more respect than anything else could have.

Additionally, I was a natural born leader but no one knew to what extent that I did not know how to spell, write, read a map, or do math. I had basically graduated illiterate. In elementary school in Hawaii I was placed in something called the, Talented and Gifted program. It was for children who displayed very high intelligence to genius abilities. Once in the ghetto I got lost in an educational system that did not care. The main thing about ghetto life is you deal with things silently and you stay strong because it is totally ridiculous to complain to anyone because everyone has it hard there.

The high school I went to produced many young people who went on to play professional sports or do high level business. That high school produced some of the strongest of the strongest. We were a soul-group that was made through great pressure. Ghetto life had made steel out of us. If someone could survive the lessons of the ghetto they could survive anywhere.

During that time period the very hardest thing I had been exposed to was a lot of death. The Washington, DC area was a totally gangster environment at that time. Two of my boyfriends were murdered. I had also witnessed a stabbing murder. As the young boy took his last breaths, with tears overflowing from my eyes, I asked him several times, “What is your name?” He could only gasp for breath as he tried to tell me. But because he was stabbed in his heart he would never speak again. I closed the eyes of that strikingly very beautiful teenage boy. I went home that night with his fresh blood covering me.

From the other side he used his soul power to reach me twice. That same week I remember coming home from school  and there was a card on my bed. I instantly knew it was from him. I opened it slowly and read it. It said, “Thank you from the family of Anthony Miguel Anderson.” The young man happened to be the cousin of a woman who worked in the same large office building with my mother, along with hundreds of other people.

My mother overheard the conversation of this woman whom she knew. The woman had gone to work very upset about the senseless death of her cousin because he had hugged someone’s girlfriend. She said that witnesses told the family that there was a young girl who was trying to help him and was holding him as he died. My mother said, “That was my daughter.  I was up very late that night washing his blood off of her.” It was remarkable how he found me past his death to tell me his name.

A year later I would get on an empty train in the middle of the day. I had my pick of seats. I sat in one and there was a newspaper laying on that seat. It was not like me to read a newspaper. I picked it up to remove it from the seat. My eyes quickly locked in on the huge caption that was printed in bold red letters, “Captured for the murder of Anthony Miguel Anderson.”  He was clearly successful in making sure that the angels delivered his messages to me so that I could have peace about him.

My teenage years were a very spiritually rich time for me. They served a strong purpose that my soul signed up for and wanted. All the childhood chapters of my life were like military boot camp. They were the beginning stages of my spiritual initiations. I remember at the age of nineteen after Lynwood, Norman, and Anthony’s deaths all within two years, I told my mother, “There is a greater plan for my life. I will be okay.”

At the age of twenty-three I would finish college with much effort. At the age of twenty-five I would place first runner up in the Washington DC, Miss Black World Beauty, Image, and Talent pageant. My talent was giving a dramatic speech about social justice. This would be my very first clue that I possessed any talent in the area of public speaking. As I looked out at the audience that evening I remember suddenly hearing an inner voice clearly say to me, “You will speak on many more stages over your lifetime.” From my recall it was the very first time an inner mysterious voice spoke to me. I had no idea who it was.

At the age of twenty-seven I started to embrace spirituality. I became familiar with Krishna and some of the Guru’s from India. I learned how to meditate and I began my formal training as a spiritual healer. At the age of Thirty-two I would receive my graduate degree with a gold medal of excellence for graduating with top honors from the prestigious, American University’s school of Public Affairs. At the age of thirty-two I would formally fall off of the map and go into a long period of silence. At the age of forty-two I would go out into the world to teach from the base of my new home in the majestic mountains of Peru.

My rich childhood would teach me to be able to have peace with it all and to be able to endure through anything while seeing and understanding that there was a higher level of divine intervention and perspective involved. These things would serve me very well and they would become dominant character traits that I would have for the rest of my life.  During that period, I found the many valuable pearls of my youth. I will always have a warrior’s strength —  for loving this world.

My life lessons would give me the insights and convictions to form Missions of Light (MOL) for the suffering that I could now honor and assist from a higher and purer place of love. The Masters said to me, with a smile…..”The hardest parts are over…. You made it through…. You have the perfect heart to serve in some of the hardest places humanity needs help in now.” MOL would become my greatest service for the Earth and one of my greatest loves.

As I came out of the water with my pearls, it was as if I had awakened from a harsh dream. I exchanged my muddy, wet, and raggedy cloths for a Goddess gown. The mastership that I had before I incarnated seemed to be re-booted and bestowed upon me. I was shown myself as the Master who left, The Temple of No Suffering, to meet the people and see what they went through on many different levels. I was shown that if I could not endure what they went through that I would not be qualified to be one of their spiritual teachers.

My walk through the muddy waters of humanity ended up producing a lotus flower that was comfortably able to sit above the mud from which it had been nourished. Only when the flower was sitting firmly enough could I feel a lotus type of crowning given to me from the other side. I recall during a large public event in Prague in which I was on stage, a woman stood up in front of the entire audience and in wonderment said, “I see a lotus flower above your head.” I was slightly embarrassed as she said this with hundreds of people looking on, as I was not so sure she was correct.  She said these words more than two years before I had felt it bloom.

To serve humanity, we must know humanity was the mantra I heard inside of my head. By the time my new spiritual name, Thu-Hien Poma of Adonai, was given to me to start formally using, my major transformations were complete. Over time many friendships, family members, and places faded…. They were all replaced with people who could relate to my higher path.

 

Leaving the Illusions Behind

When I gave the command to my spiritual support teams that I wanted to start letting go of more and more and more of the illusions it was as if I entered into a dream and I was able to manipulate it from the dream state. In the dream state I knew I was  sharing a collective dream alongside with the majority of humanity. I started to separate myself from the heavier parts that gripped me. The human suffering I had witnessed was a part of my life but it was not me, the soul. I wanted to be free from that part of the dream I was sharing.

As I started to awaken more I felt myself surrounded by a beautiful world that was always here but I could not fully see or enjoy before. The dream of the past was no longer so real for me. I began to see it for what it really was. It was an illusion. Only the NOW moment existed. My, I AM presence was not my past or the stories.

I saw there were two realities that I could navigate. I could create more of a heaven or more of a hell. I saw if I healed the story changed. I saw if I changed my beliefs the story changed. I saw that healing would change the beliefs. ONCE I started AWAKENING FROM THE DREAM, HEALING FROM THE DREAM, I STARTED TO BECOME BIGGER THAN BOTH THE HEAVEN AND HELL DREAMS. OUTSIDE OF THE HUMAN DREAM IS THE TIMELESS REAL WORLD OF UNITY CONSCIOUSNESS….

What some would call Christ consciousness or enlightenment as Buddha would say. It is the world beyond illusions. It is a world that does not need a dream to exist. Getting through the world of illusions is not an easy task. It takes people thousands of lifetimes to do this. And once they wake up into the non-dream they will generally find it impossible to live free in a world that is still dreaming. So the awakened souls must balance the middle road in order to continue to function within society.

When one is able to “recognize” the illusions and live at a higher state that does not mean life will be without challenges. For the majority of the more advanced souls there is just less of a returning to the illusions than for the less advanced souls. Sometimes I must return to the illusions to partake in them for a purpose. I still have pains in my heart about certain things. Sometimes even though I understand people deeply I am still dismayed in lower behavior at times. Sometimes the customs officers at the airports still give me issues. Sometimes I am misunderstood. Sometimes it is sunny when I would love a good thunderstorm. Sometimes I make “mistakes.” I still have human preferences and wants that I feel strongly about and do not deny.

I realize that I am in a very real and valuable dream that my soul honors in its totality. I am free enough to know that I can manipulate a large part of the dream and there are pieces I have no power to manipulate. I am enlightened to know — I am part of a waking dream.

Life cannot be all smooth 100% no matter how advanced you are because we are still living within the constraints of a mostly unconscious world society that is full of rules that we must not break if we do not want to go to jail, be outcast or cause havoc. For example, I cannot haphazardly decide that I want to drive on the left side of the road in the USA, just because I am a free thinker. That is not being conscious. To keep within these societal rules are generally not easy for the conscious and free thinkers among us.

Even if Mohamed or Jesus would come back today — they would still have big issues just as they did when they were alive. Their issues would not necessarily be about learning more lessons but maybe more about being present with a slowly maturing humanity that does not know they are living within a living dream that they have created together.

The maturing of humanity is still beautiful because in the created suffering there is growth. It is in the growth that people can rise “awaken,” to the understanding that this dream of life that we live within is from the making of our soul’s needs, our ego’s desires, and the current state of the world.

Life is like a suit of layers we must wear and remove over our lifetimes. The removal of these layers to get to our true essence becomes the journey. Therefore, we must learn to live through and try to love the journeys of our lives. We must learn that we are not our stories. But in human form we can be the cumulative glory of the lessons learned because of them. We must also realize we are not here alone but supported by so many others both visible and non-visible.

There are no enemies in life only those who help us remove our veils to KNOWING THE GRANDER SOUL OF THE MIGHTY DIVINE FORCE THAT LIVES WITHIN ALL OF US. If some of these non-enemies abuse us or constantly misunderstand us we do not have to stay. We can love people from a distance.

What most people do not understand is that the DIVINE DID NOT create the dream we are now living within. Humanity collectively created this dream which includes enormous proportions of suffering. What we create is not separate from us. We become responsible to experience our creations. That is the consequence of being granted free will. We are held responsible for what we will. In the past suffering did served humanity well. But now as we move into a new world cycle of peace we can still learn to grow without enormous proportions of suffering. It is up to us.

As we move into the Golden Age we will be able to create a new dream together. That is our collective destiny. This new dream can be full of love, beauty, enlightenment, abundance, happiness, balance and bliss for the masses. We do not need to continue to create dreams of suffering while we live in the Earth dream. Because as a human society we are far away from living in the non-dream we might as well create the next dream much more enjoyable.

 

The Evolution Pioneers

Just as no one can learn our life lessons for us, no one can fully remember and carry out the soul’s promises we have made to both God (the great mystery) and to each other. That is an individual journey that we must all find the strength to take.

The planet has always needed spiritual devotees whose main jobs were to be on the planet to help protect the light of the Creator from much human ego misdirection. These people who are the called the Lightservers form soul teams to support the evolutionary process of humanity and each other. They come from the far reaches of the universe to help protect Earth and The Divine Plan. We reincarnate over and over again in different forms and roles for vastly different experiences however many of our core lifetimes will still be spent doing some of the same sacred jobs that we have specialized in throughout many lifetimes.

Some of these jobs even entail working in particular regions of the world to meet soul-family members where karma must be finished or sacred projects must be undertaken. Yes, we are one family of the universe yet we are one family serving in many different roles for each other. The cultures of our human families that we are born into also help us define the broader scope of the circumstances we will do our sacred work within.

Because of our great love for humanity’s liberation the soul teams keep reuniting their soul contracts (promises) with each other and returning to serve. There are many soul teams on the planet orchestrating much change behind the scenes and in the forefront. And there are soul team members who are just waking up and quickly joining with the teams that they feel resonate with their soul promises.

The amount of radical change needed here at this time in Earth’s history is great. The amount of assistance needed for this radical change to be able to take place is also great. It will require large groups of conscious people working together to help influence the positive energy on the Earth. Soon the Earth will be flooded with new soul team members who are unborn children some of which are ancient master souls to the planet and others of which are master souls that have never experienced life in a human body before. Both are waiting in line to incarnate to serve humanity from their place of Mastery. These children will significantly continue to change the world within the next forty years.

The conscious adults who are currently here now on the planet and want to serve will need to be willing to heal, look crazy in the eyes of others, step out on the edge, do things they feel they have never done before, and assist in their own unique ways. This will mean living a totally unimagined new life for most people. This will also mean parenting in entirely conscious and unique ways.

The evolution pioneers among you are needed now to assist in the much needed liberation of humanity from the previously out grown paradigms of separation and suffering into the new paradigms of living in oneness and love for each other, the Sacred Earth, the Universe, and our Creator.

With all the new spiritual energies that are coming to the planet one of the most powerful tools we have on the planet today to help us bring balance to the world is the power of a clean heart. This can help lead others out of the illusion that human suffering must continue. As society learns to make a new movie an CLEAN AND OPEN HEART will become very important.

Ancient Times as a Spiritual Elder

The sacred work that I carry out has developed from a divine collaboration with Spirit over eons of time. Enduring spiritual initiations was nothing new for my soul. In each lifetime a devotee must prove worthiness to serve again because once in the physical body people tend to forget who they are. Once in the physical body life can take over and people can lose sight of the bigger priorities and plans for their lives.

As I started to wake up many visions appeared to me. The veil was removed slowly and in small pieces. The more I could take without going insane the more of the veil was removed. It was a constant collaboration with the spirit world on how to wake me up. When it reached a point that I could see very far into the other worlds and it did not produce human resistance the spiritual guides knew I was fully ready to serve. I had matured into being able to enter into the cosmic doorway of the things I needed to be able to know, see, and share. I had matured into being able to be a cosmic servant once again to the Divine Plan.

In the ancient days I recall many lives being a Spiritual elder within various spiritual cultures on Earth. Many of these cultures were before written history. I recall matriarchal societies that totally revered the Divine Mother of the Universe whose energy and power was seen as the Creative force from which all things were birthed and co-governed.

I recall myself within ornate stone and even woven twig temples that were always filled with beautiful flowers and aromatic plant incenses. Powerful crystals were present that connected to galactic energies and opened vortexes for cosmic inter-communication. Many of these crystals still remain hidden on the Earth, yet they have been deactivated for later responsible reactivation. The Mother Earth, herself also possessed powerful vortexes that opened and closed bringing about big changes. The Earth’s human caretakers of the ancient worlds worked along side of her in sacred partnership to protect and bless the world and ALL its inhabitants.

It was typical for Holy Masters from the other side of the veil to materialize at will or when their presences were requested. The materialization process would create a dazzling dance of colorful etheric lights. The Earth elements were much more fully active and alive at that time participating with humans and contributing their sacred roles to the spiritual ceremonies in countless unimaginable ways than we could ever imagine now. Even sometimes entertaining.

A lot of what people would deem as magic occurred but in those times it was not thought of as magic. The people were just fully empowered to use their innate spiritual gifts to serve the world. Many honorable Spiritual Masters resided within temples. They were here in large numbers to anchor in the divine light codes that would be needed later.

Much of this planet housed sacred temples in remembrance and honor of the Creator. To be a resident of one of the main spiritual temples on Earth typically meant you had earned your respect and skill level from serving spirit in many lifetimes. Honor and skill went hand and hand. Many of the lead elders came to Earth having long developed their specialization elsewhere in the universe. The diverse populations of elders who resided here covered vast areas of specialties that they brought with them to serve the planet Earth.

Many times I wore elaborate headgear denoting me as a head spiritual elder that consisted of powerful feathers, seeds, metals, and crystals. These sacred materials kept my soul as one with the other realms and the Earth. The sacred headgear was crafted by the premier and honorable artisans of the time that were trusted with the precious and rare gems. In some lives I had beautiful large sacred cats that laid close by my side as guardians. They were also my close familiars in the other worlds who watched over me.

The stone walls and land recorded the sacred events and sounds to leave the recorded information here for those who would need to access it for later use. Sometimes the events were held outside near the water or through a processional of old trees, like the Redwoods. Always the ceremonies connected the human, animal, plant and mineral kingdoms. The sun, moon, or stars were always within view. All of these components formed a complete and powerful Cosmic-Earth united family. Nature was held sacred, respected, included and honored in everything. Oneness with the entire universe was the natural order.

Within many of these lives I was held responsible for singing some of the same exact sacred sounds as I do today in order to help amplify and maintain the fabric of the divine and sacred here on the planet. One of the many sacred uses of the ancient temples and pyramid structures were for being used as reverberation chambers on Earth to keep the CREATION SONG anchored here and to keep the Earth vibrationally connected to the rest of the cosmos and to GOD (the great mystery) consciousness.

When parts of the CREATION SONG were sung in special ceremonies, especially at the changing of the seasons,  it was like a huge SACRED HELLO to the rest of the cosmos saying, “THE EARTH AND ITS INHABITANTS ARE ON-LINE AND BEAMING LOVE BACK HOME TO THE GALACTIC CENTER THAT MAJESTICALLY EMITS THE PRESENCE OF THE GOD OF ALL.”

 

Thu-Hien Poma of Adonai,

Jan 2016, Cusco, Peru