Kapitola 1 – Zasvěcení duchovní Učitelky Thu-Hien Poma of Adonai

MĚNÍCÍ SE REALITA

K začátku své duchovní práce jsem byla povolána po více než deseti letech života v ústraní v hlubokých, všepohlcujících a tichých iniciacích s posvátnými mistry, anděli a vědomím vesmírné božské matky. Byla to náročná zkouška, která změnila můj život na všech úrovních a ukončila to, co jsem doposud předtím znala. Vyrvala mě z každodenní všední samolibé spokojenosti a plně mě uvedla do jiné reality, ve které jsem ocitla v naprostém úžasu, protože jsem si vůbec nebyla vědoma, že existuje.

NÁVRAT K VIETNAMSKÝM KOŘENŮM

1997, to byl pro mě klíčový rok. Byl to rok, kdy můj zájem o moderní svět a egocentrický způsob života pomalu uhasnul. Stala se ze mě vyučená duchovní léčitelka v praxi. Byl to ten stejný rok, kdy jsem se vrátila do Vietnamu a našla svoji rodinu. Nikdy před tím jsem se necítila jako občan moderního světa a to, že jsem se nenarodila v USA, tomu všemu jen dávalo hlubší smysl.

Vrátila jsem se domů téměř po 20 letech poté, co skončila Válka ve Vietnamu. Pravidelný návrat do Vietnamu a čas strávený ve venkovských oblastech, kde má rodina žila, mi daleko více připomínaly domov. Moje duše potřebovala, aby se hluboké kořeny pradávné duchovní kultury staly hlavní hnací silou mého života. Moje rodina praktikovala svoji víru denně. A právě zde se zrodila má hluboká žízeň a zájem o spiritualitu v tomto životě.

V roce 2002, krátce před tím než jsem obdržela svůj magisterský titul, jsem již v duchu skoncovala s materiálním světem. Nikdy svůj těžce získaný titul nepoužiji. Trošku pozdě si moje srdce uvědomilo, že drahé vzdělání už nebylo to, co jsem si cenila. Chtěla jsem být volnomyšlenkářkou a naplno projevit svoji duši. Jak jsem si jen mohla myslet, že potřebuji vzdělání, abych byla podle společenských norem považovaná za úspěšnou nebo inteligentní! Vzbouřila jsem se tomuto vzdělávacímu systému až na úplně poslední chvíli a to tím, že jsem se nezúčastnila vlastní promoce. Kdybych se jí bývala zúčastnila, byla bych získala šerpu a zlatou medaili za absolvování s nejlepším prospěchem ve třídě. V té době mi to už bylo jedno.

Namísto toho jsem se vrátila do Vietnamu, abych se sama opět spojila se svou duší. Krátce jsem žila ve slaměné chýši u řeky se svojí rodinou, která nemluvila anglicky. Byla pro mě radost slyšet svůj rodný jazyk kolem sebe. Celou dobu ve Vietnamu mě štípali komáři a každé ráno mě budili kohouti a můj dědeček protahující se u vycházejícího slunce. Koupala jsem se venku pod horkým sluncem s velikou konví plnou vody ze studně.

Jedla jsem zralé banány, manga a další místní ovoce, které můj dědeček nebo strýček utrhli z našeho stromu. S širokým úsměvem na tváři mi láskyplně podávali sladké plody do mých dlaní, jakoby to byly božské poklady přímo od Matky Země samotné. Chovali se ke mně jako k nevinné malé holčičce, která nikdy před tím tolik čerstvě natrhaného ovoce každé ráno neochutnala. A já to všechno milovala, protože měli pravdu – neochutnala.

Později jsem chodívala na místní trh ruku v ruce s jednou ze svých mnoha tet, abychom nakoupili potraviny na celý den. Během jídla se sešla celá rodina a společně jedla bambusovými hůlkami. Já jsem jedla hůlkami, které mi můj dědeček ručně vyřezal přímo před mýma očima. Byl to skvělý řemeslník. S mými tetami byla legrace. Našly si svůj neotřelý způsob, jak se mnou komunikovat. Můj strýc byl velmi plachý a tichý muž. Dary, které pro mě vyrobil, byly jeho způsobem, jak mi vyjádřit svou lásku. Byl úplně prvním členem rodiny, kterého jsem potkala po svém návratu do Vietnamu. Ihned, jakmile mě uviděl, řekl ve vietnamštině – dojdu pro tvoji matku, počkej zde. Stačil jediný pohled a nebylo pochyb, do které rodiny jsem skutečně patřila.

Každý večer se moje nejbližší teta Thu-ha uklonila, pomodlila a přeříkala modlitby všem čtyřem světovým stranám. V ruce držela tradiční asijské kadidlo, když stála vedle rodinného oltáře, na kterém bylo ovoce, květiny, rýže a další kadidla. A ještě k tomu zde byly i obrázky našich předků, Buddhy a panny Marie. Fotka mé poslední babičky byla na oltáři jednou z největších. Připojila jsem se ke své tetě vždy, když šla k oltáři. Později mě vzala i do jednoho z Buddhových chrámů ve vesnici, abychom vzdali hold naší rodné kultuře. Vypadalo to, že duch Buddhy je všude kolem nás. Stále tak přítomný a živý pro všechny lidi kolem.

Líbil se mi jednoduchý venkovský duchovní život, se kterým nejméně půlka mého DNA byla hluboce spjata. Moje matka mi často říkala, že mě poslala do nejbohatší země jen pro to, abych se poté sama chtěla vrátit k rodinným venkovským rýžovým plackám. Mé lásce k obyčejnému životu jen těžko rozuměla, ale byla ráda, že má afro-americkou dceru a já zase, že mám jižanskou vietnamskou matku. Ráda mi zaplétala vlasy do copánků a poslouchala hudbu, kterou jsem jí zpívala barytonovým hlasem afrického muže. K mému překvapení si dokonce s oblibou poslechla i rap.

Bylo očividné, že si oblíbila to spojení s Afrikou ze svého minulého života a já zase to minulé spojení s Asií. Společně jsme byly schopné tyto kultury jedna pro druhou opět oživit. Tím, že mě přivedla na svět, mohla oba tyto světy propojit. Silný negativní společenský dopad a traumatizující historie jak afrického trhu s otroky, tak vietnamské války však vyžadovalo obrovské sebeodhodlání, abych mohla opět spatřit tu božskou krásu lidí a země, ze které jsem pocházela. Obě kultury byly pokryty balastem lidského utrpení, zmatku a bezpočtem negativních společenských projekcí.

Nemohla jsem se spolehnout na svět, ve kterém je zvykem odsuzovat a nemilovat- ten mi nepomůže milovat a ctít své rodné kořeny. To jsem musela udělat sama za sebe. Jenom skrze své sebeodhodlání se mi podařilo nalézt skutečnou hlubokou lásku a úctu k oběma svým rodným kulturám, které jsem zdědila od svých biologických rodičů.

Moje narození bylo pro moji matku sladké i hořké zároveň. Nikdy o mém otci sama nemluvila, pokud jsem se nezeptala. Až později mi řekla, jak mého otce milovala a přála si, aby měla příležitost mu říct o tom, že je těhotná. Slzy se ji i tehdy řinuly z očí, protože tato bolest a vina s ní po celou tu dobu zůstávaly. Byla hluboce zraněna, ale kupodivu, pro mě to bolestivé nebylo. Ohledně mého otce jsem uvnitř cítila jen přijímající klid.

 Předci

Musela jsem na nějaké úrovni své duše vždycky chápat, že jeho přítomnost mi prostě nikdy nebyla předurčena. Pouze jsem v sobě cítila rozrušení z toho, jaké by to bylo,  kdybych mohla vidět alespoň jednu fotografii toho muže, který byl mým otcem. Zeptala jsem se své matky, jestli vypadá opravdu jako Afričan s tmavou kůží. Chtěla jsem vědět, jak čistá byla jeho africká krev. A ona plaše odpověděla: “Ne, Thu-Hien. Kdyby měl velmi tmavou kůži, tak bych z něho měla strach. Tvůj otec vypadal jinak. Jako by byl míšencem amerického indiána. Je mi to líto. Nechci být předpojatá, ale bílí vojáci nás učili, abychom se vojáků s tmavší kůží báli. Vím, že to nebylo správné. Mnoho lidí se divilo, proč jsem se rozhodla být s černým vojákem. Ale byl to on, kdo mě přitahoval a koho mé srdce milovalo.”

Až mnohem později v mém životě mě moji předkové ze strany mého otce navštívili prostřednictvím vize v mých meditacích. Řekli mi, že vědí o mé existenci. Požádali mě, abych se šla podívat do zrcadla. Když jsem se do zrcadla podívala, moje tvář se najednou změnila v tvář postarší africké ženy. Byla to matka mého otce. Ukázala mi, že jsem ji také podobná. Vypadala jako tichá žena menší postavy. Bylo to, jako by právě odcházela z tohoto světa na druhou stranu, ale ještě se rozhodla poprvé a zároveň i naposledy navštívit svoji vnučku.

Ona a moji další předkové mi sdělili, že historie kulturního míšení naší rodiny je velmi dlouhá.  Toto kulturní míšení probíhalo po celém světě prostřednictvím afrických, indiánských, evropských a asijských pokrevních linií. Řekli mi, že mnoho lidí na planetě je v rámci svých rodinných příbuzenských linií bohatou směsicí různých kultur, o kterých nevěděli nebo se k nim nehlásili.

O mnoho let později po provedení testu DNA jsem mohla tato tvrzení o mém smíšeném dědictví potvrdit. Výsledky DNA vykazovaly nejvyšší hodnoty ve východní Asii, dále v oblastech  Konga a Pobřeží slonoviny v Africe, na polynéských ostrovech, na Pyrenejském poloostrově (v Portugalsku a ve Španělsku) a nakonec i ve skandinávských a ruských oblastech Evropy. Při pohledu na mapu rodokmen mého otce skutečně kroužil po celém světě přesně tak, jak jeho předci tvrdili.

Test DNA však  neprokázal nic o Severní a Jižní Americe. Bylo to, jakoby byly tyto linie DNA příliš čerstvé, mladé nebo aktuální v mé krvi, aby byly rozpoznány. Genealogický průzkum ukázal, že  populace amerických indiánů se stěhovaly z různých částí Asie. Je tedy možné, že má matka viděla ve smíšeném obličeji mého otce část sebe sama.

To, co začalo jako hluboká meditace se nakonec proměnilo ve víření časem a prostorem…Byla jsem zavedena za svými předky, aby mi pověděli o svém pradávném rodokmenu. Předci mého otce mi ukázali, jak jeho africká pokrevní linie migrovala do Číny před mnoha tisíci lety a ve skutečnosti tam pomohla vytvořit genetickou rasu lidí. Následně o mnoho tisíc let později se můj africký rodokmen vrací zpět do Číny, aby se opět smísil se stejnými lidmi, které pomáhal stvořit.

Pověděli mi také o pokrevní linii mé matky, která pocházela z jedné čínské dynastie, ze které pocházela i legendární bohyně Kuan Yin – ženská podoba Buddhy. A protože  některá má oblíbená hudba i  mé oblíbené šaty pocházejí z královské čínské kultury, dávalo mi to celé smysl. Vždycky jsem si myslela, že by moje matka mohla být snadno považována za asijskou císařovnu. Mnohokrát jsem měla pocit, že se nosila s takovou noblesou a elegancí. Stejně jako můj dědeček, po kterém převzala mnoho ze svých manýrů.

Poté mi ukázali, jak se africká rodina mého otce potřetí opět spojila se stejnou rodovou pokrevní linií v Číně, aby tak znovu uzavřela sňatek do stejného pokolení o mnoho tisíc let později do budoucnosti. Poté mi pověděli o návratu otce do dnešní oblasti Vietnamu, kde mě o mnoho stovek let později stvořil. Takže biologicky řečeno, bylo mi ukázáno, že moji rodiče byli ve skutečnosti spřízněni ve třech různých generacích, které pocházejí tisíce let zpátky.

Řekli mi, že mnoho amerických veteránů prožilo minulé životy v oblasti Vietnamu a Číny. Vytvořili si kontrakty se svou duší, aby je dostala zpátky do této části světa, protože chtěli znovu obnovit předchozí duchovní spojení. Své asijské duchovní vazby obnovili prostřednictvím mnoha smíšených dětí, které se zde během války narodily. Viděla jsem nás, tisíce válečných dětí, sloužící jako most k obnovení nové pradávné kultury globálního DNA. Tohle byla smlouva naší skupiny duší pro tento svět.

Předci mi ukázali, že zde dříve existoval rozsáhlý celosvětový obchod, který vytvořil mísení ras již před mnoha tisíci lety. Lidé cestovali silnými dřevěnými loděmi, které byly navigovány pomocí souhvězdí na obloze. Během těchto časů byly celosvětové průzkumné cesty běžné. Ukázali mi, že teorie o migraci domorodých obyvatel z Afriky byla pravdou. Někteří asijští obyvatelé byli možná mezi prvními. Díky tomu všemu jsem pochopila, že dvě dědictví, která jsem nosila ve svém těle, byly jedny z nejstarších na světě.

Byl mi také předveden můj minulý život s matkou i otcem,  tehdy vznešeným párem v Africe. Moje matka byla africkou a asijskou míšenkou. Jejich manželství sjednotilo rodinná království, která sahala až přes daleká moře. Byla jsem jejich dítě. A jako toto dítě jsem viděla, jak obyčejní lidé pracují pro šlechtické rodiny za velmi nuzný přivýdělek. Sledovala jsem mechanismus velkého místního systému otroctví, jehož součástí byla i naše rodina.

Viděla jsem, jak se moje matka a otec hluboce milují a žijí bohatý život, a přesto jsou lhostejní k tomu, jak mnoho jejich pracovníků trpí v hrubých podmínkách a jsou nešťastní. Viděla jsem sebe jako jejich dítě, jak cítím tuto bolest a nespravedlnost lidí v této společnosti. Slíbila jsem si, že až vyrostu, tak nikdy nepřijmu jejich peníze vykoupené krví.

Vystoupila jsem z těchto vizí hluboce dojatá a plná radosti z toho, že mi byla dána příležitost vidět vše z různých úhlů pohledu. Moje matka se vždy cítila nezrale kvůli své bezmezné lásce k mému otci. Ale kdyby mohla vidět celý náhled na věc, mnoho věcí by snáz pochopila.

Spřízněné rodiny duší mnohokrát pokračují ve vytváření lidských rodin. To je jeden z důvodů, proč jsem nikdy nebyla nešťastná z toho, že jsem nepoznala svého otce. Byl přítomen v mnoha mých minulých životech, ve kterých mi byl skvělým otcem. V tomto životě ode mě dostal za svoji nepřítomnost odpuštění. Beze jména či fotografie – přesto ho velmi miluji.

Moje matka mi říkávala, že má pocit, že jsem vyrostla do její podoby a zdědila některé z jejích asijských zvyklostí, ale zároveň si myslí, že to byl můj otec, od kterého jsem zdědila svou silnou vůli, inteligenci a vůdčí schopnosti. Podivovala se nad směsicí mých charakterových rysů a říkala, že jsem živoucí a dýchající poezií východu se západem.

Často se na mě dívala v úžasu, že má americkou dceru, která nebyla tradičně vietnamsky vychovávána jako zbytek celé rodiny. Občas to pro ni bylo zajímavé a jindy zase ne. Hodně jsem se bouřila proti přísným tradičním způsobům, kterými o mě chtěla pečovat. Musela jsem si přiznat, že pokud bych byla zůstala ve Vietnamu a byla vychovávána v tomto velmi přísném tradičním vietnamském způsobu, byla bych velmi špatnou dcerou!

Ve chvílích, kdy měla chuť mluvit o minulosti, mi často říkala, že moje ztráta během války traumatizovala celou rodinu a ovlivnila její osud. Už nikdy se nechtěla vdát a mít další děti. Řekla mi, že mojí nepřítomností byla nejvíce zraněna moje babička. Prý nepromluvila několik měsíců poté, co jsem odešla. Moje teta Thu-Ha se ale nikdy nevzdala naděje. Vždycky říkávala mé matce: “Thu-Hien se jednou vrátí do rodiny.”

Moje matka mi také pověděla, že rok před tím, než jsem se vrátila do Vietnamu, se za můj návrat velmi často modlila. Řekla jsem jí, že jsem její modlitby skutečně slyšela. Proto jsem přišla. Jen jsem nevěřila, že to byla skutečně ona. To bylo to, co mě zpozdilo. Jen rozčileně zavrtěla hlavou a řekla: “Proč jsi tomu nevěřila ?! Čekali jsme na tvůj návrat domů. Jen jsi zbytečně ztrácela čas tím, že jsi neposlouchala svou duši.”

Příběhy o válce vedly k mnoha hlubokým rozhovorům. Vzpomínám si, jak jsem požádala o své fotografie z dětství. Moje matka řekla ve své nejlepší lámané angličtině: “Omlouvám se, má dcero. Válka, těžká doba. Spálila všechny fotky, protože kdyby našli americké náznaky v rodině, všichni zabiti. Poté, co ty pryč, nemohli jsme riskovat mít tvé fotky nebo mluvit o tobě na veřejnosti. Celá rodina tě miluje Thu-Hien, ale ty Afričanka a Američanka.  Nebyla jsi zde vítána. Bylo to velmi těžké. ” Její hlas byl ještě mírnější a hlubší než obvykle: “Prosím, pochop ……. mámu.”

Po tomto rozhovoru šla k šuplíku a vytáhla starý plastový pytlík plný černobílých fotografií. Okamžitě jednu našla. Byla to fotka z jejího mládí. Černé vlasy jí padaly až k nohám a vedle ní bylo dítě, které držela. Byla však vidět jen malinkatá ruka, zbytek fotografie byl vyříznutý. Ukázala na ni a řekla: “To je vše, co jsem si uchovala.” Ukázala mi i další fotografie mé širší rodiny, na kterých byla i moje babička, která již zemřela. Řekla: “Vezmi si to, jestli chceš. Všichni jsme tam. Ty ne. Ber.” Všechny fotky ke mě nahrnula. “To jsou teď tvé rodinné fotky.”

Deset let, kterých jsem strávila poznáváním své matky ve Vietnamu, mi byly vzácnými roky. Brzy poté matka onemocněla a odešla z tohoto světa v roce 2008. Prostřednictvím jí a mého otce jsem se narodila do vietnamské války. Toto bylo moje první duchovní zasvěcení do světa lidí.

První formální výcvikové období

Po mé první cestě zpátky z Vietnamu jsem se stala v USA samotářkou. Fungování v modernizovaném materiálním světě bylo již pro mě téměř nemožné. Byla jsem v kontaktu jen s několika lidmi. Když se mě lidé ptali na můj život, neměla jsem co říct. Nakonec jsem skoro úplně přestala mluvit. Zůstávala jsem v tichosti doma, kde jsem nejvíce cítila klid. Nechtěla jsem se vyjadřovat k tomu, jak se můj život stal naprosto atypickým, a tak jsem zůstávala sama se sebou. Byly chvíle, kdy jsem se styděla za to, jak moc se můj život řítil do neznáma. Mé názory na život se od většiny ostatních lidí radikálně lišily.

Bylo mi ze sebe smutno a bylo mi smutno z mého pocitu, že lidstvo je již úplně ztracené. Chápala jsem, že něco prostě nebylo na zvyklostech tohoto světa správně. Už jsem nechtěla být součástí tohoto ztraceného světa. Cítila jsem, že na světě existuje nějaké obrovské odpojení, ale v té době jsem pro to ještě neměla slova.

Pomalu jsem se začala stahovat z materiálního světa. Bylo to, jako kdybych si dovolila mizet do nicoty. Jak jsem se ztrácela, něco většího a cennějšího se pro mě začalo vynořovat. Moje pravá cesta, která byla úplně odlišná od všech ostatních, které jsem znala, se začínala rozvíjet. To, co jsem cítila odpojené se postupně začalo spojovat. Později jsem si uvědomila, že to obrovské odpojení, které jsem cítila, byla duše lidstva, která jí chyběla.

Během následujících deseti let se jedna má polovina nacházela ve vyšších sférách, kde jsem žila většinu svého času. Právě díky této zkušenosti jsem byla trvale propojena s těmito vyššími říšemi. Později, po naléhavém zavelení z těchto sfér, jsem byla schopná pomoci i ostatním lidem, aby rychle dosáhli těchto rovin, a to buď prostřednictvím mé hudby, učení nebo mé přítomnosti. Aby to bylo možné, mé tělo a život prošly úplným “rozkladem”  a následnou restrukturalizací. Jediní pomocníci, které jsem měla, byly pro lidské oko neviditelné. Všechno přípravné učení, které jsem obdržela, probíhalo prostřednictvím něčeho, co bych nazvala vibrační telepatií. Ta obsahovala veškerou neznámou energii, jež neodpovídala ničemu, co by jen vzdáleně připomínalo nějakou lidskou zkušenost.

Několik hodin denně jsem upadala do stavu velmi hluboké meditace, která by se dala přirovnat téměř ke stavu kómatu. Měla jsem nad ní kontrolu, kdybych chtěla, ale tu jsem příliš neuplatňovala. Cítila jsem, že to byla hluboce posvátná energie, kterou jsem svou myslí nedokázala pochopit.  Tato energie se chtěla se mnou spojit, a já jsem jí nikdy nebránila. Vždy, když jsem cítila, že mě přemáhají hluboké meditativní frekvence, vnímala jsem, jak se můj mozek pomalu začne odpojovat. Pak jsem si šla lehnout. Jakmile jsem se položila, velmi vysoké energie začaly pronikat do každé buňky mého těla a zaplavovaly mě světlem. Někdy mi to připadalo, jako bych byla napojena na tisíci-wattovou žárovku, která vibrovala nové světlo celým mým tělem.

Během této doby jsem nebyla přítomna zde, byla jsem na druhé straně. Nikdy jsem neměla strach z toho, co se děje. Stalo se to mým životem. Energie mě byly schopny udržet v tomto stavu až po dobu šesti hodin denně, aniž bych se téměř pohnula. Vzpomínám si, jak jsem vrávoravě vstala, jen abych použila koupelnu a pak se zase vrátila k meditaci ponořená v těchto frekvencích na několik dalších hodin.

Dokonce ikdyž jsem nemeditovala, nebyla jsem zde přítomna. Mé tělo bylo zde, ale jak se říká: “Nikdo nebyl doma.” Doslova jsem cítila, že v hmotném světě neexistuji, ale že žiji v jiném nebeském světě božské podstaty, míru a lásky. Můj domov byl vždy plný přítomnosti mnoha posvátných neviditelných božských bytostí. Vzpomínám si na Svaté Mistry, se kterými jsem se znala z tohoto světa, jak často přicházeli k mému lůžku, aby mě utěšili.

Když Mistr přišel do mého domova, nepoužil své fyzické tělo nebo mé dveře. Prostě jsem poznala, že je zde. Božská přítomnost se objevila a přinesla veliké ticho a veliký mír. Někdy byli Mistři doprovázeni vůní kadidla jako santalové dřevo, myrha nebo růže. Jejich energetické podpisy prostoupily mým srdcem a naplnily ho bezpodmínečnou láskou, světlem a povzbuzením. Cítila jsem také útěchu od Andělů a velkolepost ochrany a lásky Božské Matky. Jsem si jistá, že tam byl i bezpočet dalších krásných bytostí, které přišli, jen je nikdy nebudu znát jejich jménem.

Nevzpomínám si, že by se mnou příliš hovořili. Jen stáli při mě a láskyplně dohlíželi nad celým mým procesem a ujišťovali se, že jsem v pořádku. Byly určitě momenty, kdy bylo pro mne velmi obtížné udržet tyto vysoké energie a pochopit, co se to vlastně děje. Někdy jsem procházela tímto procesem přemožena svými pocity, v slzách.  Bylo to pro mě obtížné na všech úrovních,  a to hlavně proto, že mi bylo velmi málo vysvětleno. Procházela jsem procesem naslepo. Jediné, co mi mohly nabídnout, bylo jejich silné tiché povzbuzení, abych využila svou vnitřní sílu a pokračovala. Bylo to, jako bych je slyšela říkat: “Pokračuj, ať se děje, co se děje. Víme, že jsi dost silná, abys to vydržela. Neztrácej víru.”

Během této doby jsem prožila tolik ohromujících zážitků, které byly daleko za hranicemi mého lidského chápání. Vzpomínám si na jedno ráno, kdy jsem se probudila se svou rukou natěsno prostrčenou mezi knoflíky vršku mého pyžama, položenou přímo na mém srdci. Jasně si pamatuji pocit, že někdo velmi laskavý položil mou dlaň na srdce, jako by mi chtěl nechat vzkaz – byl jsem zde. Silná uklidňující vůně sandalového dřeva se vznášela nad mým pokojem a já jsem zůstala v úžasu a vděčnosti.

Při dvou dalších příležitostech se Svatí Mistři doslova zhmotnili v mém domově a zanechali mě v neskutečném úžasu. Celý význam toho, co jsem zažila během tohoto období, byl tak daleko za hranicemi chápání, že jen zřídka o tom s někým hovořím. Bylo to pro mě období tichého uvědomění. Nemělo to být prodiskutováno na konverzační úrovni s racionální myslí někoho, kdo by se tomu snažil porozumět.

Kromě toho, že to byl dramaticky transformativní a inspirativní čas, bylo to i velmi náročné, vyčerpávající a osamělé období hlubokého a intenzivního duchovního vývoje. Prošla jsem tímto kompletním posunem do vyššího vědomí v neobřadné tichosti. Nebyly zde žádné známky. Nebyly zde žádné knihy. Bylo tu jen velmi málo vrstevníků, se kterými jsem komunikovala. Nebyly zde žádná lidská slova. Výdělek byl malý. Většinu času jsem se cítila smutná, protože jsem neměla kolem sebe žádné lidi, se kterými bych si rozuměla. Byla jsem to většinou jen já a stěny mého pokoje a to více než deset let, což mi v té době připadalo jako věčnost. Bez ohledu na to, jak moc jsem se někdy stresovala, o všechny moje potřeby bylo kompletně postaráno.

Během těchto deseti let prošel můj život mnoha radikálními změnami. Na samém začátku tohoto období jsem chodila do práce na vysokých podpatcích v hedvábných šatech a vydělávala slušné peníze jako manažerka národního programu pro lidská práva. Byla jsem vládním úředníkem nejvyšší kvalifikace. Byla to vysoká pozice, zvláště pokud vám je pouhých třicet let. Mnoho lidí této pozice dosáhnou až v důchodu, pokud mají štěstí. Pokud bych v této pozici zůstala a získávala povýšení v takovém tempu, jako tehdy, stala bych se snadno vedoucím pracovníkem již v padesáti letech.  Vydělávala jsem nejspíše více peněz než většina mých přátel a širší rodina.

Odešla jsem z této jisté práce a pracovala jen několik hodin týdně v bylinném obchodu, který prodával rostlinné léky. Dostávala jsem minimální mzdu a do práce jsem chodila v žabkách. Oholila jsem si své dlouhé vlasy a v práci nosila klobouk. Tento malý obchůdek s bylinnou zahradou na dvorku se v plné míře stal jediným místem, kde jsem se setkávala s lidmi.  Zákazníci, kteří se zajímali o bylinnou léčbu, byli lidmi na vyšším stupni vědomí a tak bylo pro mě snadnější s nimi vycházet. Zákazníci s otevřenou myslí se stali mými prvními duchovními studenty.

Měla jsem univerzitní titul, ale chtěla jsem jen žít přirozeným životem a být blízko rostlin, které Matka příroda vytvořila. Hodně lidí mi povědělo, že jsem se až příliš věcí vzdala, abych žila jednoduchým životem. A mnoho jiných se domnívalo, že už nežiju v souladu se svým potenciálem, protože jsem dosáhla tolik již v tak mladém věku a nyní pracuji za minimální mzdu v práci, která byla naprosto pod úrovní mého vzdělání. Ale já už jsem názory druhých lidí nemohla poslouchat. Hluboko uvnitř svého srdce jsem věděla, že všechno, čeho jsem dosáhla, nebylo ničím. Chtít dosáhnout stále více a více nebylo cestou. Toto byl pro mne lepší život. A jak roky běžely, stalo se to prostě mým životem. Jednoduchým životem.

Smířila jsem se s tím, že toto se stane celým mým životem – pracovat jen několik hodin denně a pak udržovat prostor uvnitř mého domova a těla pro posvátné duchovní energie. Dělala jsem to, protože jsem v sobě cítila neochvějnou lásku k BOŽSTVÍ a sloužila jsem tím jediným způsobem, který jsem uměla. Být naprosto odevzdaná duchovnu se stalo jediným způsobem, jak jsem uměla žít. Byla to jediná věc, která pro mě měla nějakou hloubku a smysl. Materiální svět mě vůbec nezajímal. Být duchovním oddaným bylo to, co jsem ve svém jádru skutečně byla. Pokud mi lidstvo nerozumělo, bylo to v pořádku. I tak jsem mohla lidstvu sloužit svým tichým a neviditelným způsobem.

Procházení prvním mistrovským iniciačním procesem

Zanedlouho po této dekádě se objevilo úplně jiné volání. Bylo mi řečeno Svatými Mistry, že jsem prošla velmi obtížným a ojedinělým mistrovským zasvěcením, které bylo ode mne vyžádáno. Bylo mi řečeno, že je načase, abych se vrátila a znovu se spojila se světem tam venku. Že můj život nebyl u konce, jak jsem si myslela, ale ve skutečnosti právě začínal. Odpojení se od světa během této doby bylo jediným způsobem, jak jsem se dovedla vyrovnat se vším, co se dělo. Vrátit se do světa vyžadovalo rozvinout úplně nové části sebe sama.

Proces mého opětovného vstupu do společnosti byl druhou polovinou celého procesu. Trvalo mi ještě několik let, než jsem se znovu cítila s lidmi příjemně. Pomalu jsem vstoupila do tohoto procesu před třicítkou a vystoupila jsem z něj na začátku svých čtyřicátin. Paradoxně na mě skoro vůbec nebyly vidět známky stárnutí díky božským frekvencím, které mě každodenně zaplavovaly. Mnoho lidí si myslelo, že je mi něco kolem dvaceti. Ale já už jsem nebyla mladá dívka. Život v ústraní po celé desetiletí mě však  mentálně i emocionálně udržoval velmi mladou. Podle měřítek lidského světa jsem ale už postrádala praktické vědomosti.  Byla jsem jako beránek. Musela jsem toho hodně dohnat.

Během tohoto období jsem musela nevědomky prokázat spoustu duchovní víry, schopnosti, síly a oddanosti, protože Mistři mě požádali, abych poskytla duchovní učení a posvátnou píseň na celosvětové úrovni. Vyzvali mě, protože na planetě není dostatek globálních učitelů. Řekli, že mnozí z prominentních učitelů, kteří sloužili lidstvu po celá desetiletí, již přešli na druhou stranu, aby pomáhali odtamtud. Prohlásili: “V TOMTO ČASE POTŘEBUJEME SILNÉ DUCHOVNÍ VŮDKYNĚ – ŽENY ……A TO V CO NEJVĚTŠÍM MNOŽSTVÍ.”

To mě ohromně šokovalo, protože jednak jsem nebyla učitelkou a také jsem neuměla zpívat. A navíc jsem ani neměla pocit, že jsem zvládla něco víc než je v normálním rozmezí, abych mohla přispět ke zdravější společnosti. A nebyla jsem vlastně ani součástí této společnosti více jak deset let. Ujistili mě však, že jsem připravena a jsem více než schopna vstoupit do role, o kterou mě žádali a sloužit.

Nebylo to nic, co jsem si sama představovala. Nic v mém nitru neřeklo: “Ano, to je to, co jsem plně schopna dělat a chci dělat.” Neznámá mému lidskému já, za posledních deset let jsem sloužila studiem ve vibračním tichu. V tomto tichu jsem souhlasila s tím, že se budu připravovat na život, o kterém má lidská mysl neměla ani tušení, že přijde.

Poté, co mi Svatí Mistři řekli, že budu zpívat posvátné písně, jsem byla naprosto ohromena, když mě požádali, abych zazpívala první tón. Pokorně jsem jim připomněla, že neumím zpívat. V soukromí svého vlastního domu jsem otevřela ústa a začala zpívat. K mému naprostému úžasu byla hudba ve mně už zcela zakotvena. Nevzalo mi to žádný čas, nebylo třeba úsilí nebo instrukcí, jak zpívat písně. Okamžitě jsem je znala. Dokonce i onen starodávný jazyk mi přišel tak přirozený jako samo dýchání.

Jediná věc ohledně hudby, která mi zabrala více času, bylo naučit se, jak neprojektovat své předsudky o tom, jak jsem zněla. Až do dneška si o sobě stále nemyslím, že jsem zpěvačkou nebo dokonce dobrou zpěvačkou. Stydím se vždy, když je třeba zpívat. To se možná už nikdy nezmění, ale došla jsem si k tomu, že svůj hlas akceptuji jako dokonalý nástroj pro posvátnou hudbu, která mnou proudí.  Když jsem v nahrávacím studiu, žádná z písní, jakmile je zazpívána, není skoro nikdy upravena. Mistři mi pomohli pochopit, že to, co jsem někdy vnímala jako chyby, byly ve skutečnosti jedny z nejdůležitějších částí písní z duchovního hlediska. Zezačátku to mé ego stálo hodně úsilí, protože jsem věděla, že lidé si budou myslet, že nemám žádný hudební sluch a dělám v písních až příliš mnoho chyb.

Vedle primární role, kterou je nabízení posvátných zvuků, jsou písně také určeny k tomu, aby pomohli posluchači proniknout za hranice své mysli a za hranice smyčky zažitých lidských očekávání.  Jakékoliv výstřední zvuky, které můžete v hudbě slyšet, tam mají být. Někdy duch záměrně zahrne tóny, které nám mohou znít falešně, protože tato hudba se má svým zvláštním způsobem “ohýbat”. Nemá vždy znít zakulaceně a hladce. Neexistuje žádný podivný tón. Tato hudba vás má probudit! Nemůžete si nikdy úplně spokojeně vydechnout s vědomím toho, co přijde dál. A to je to, co se ve skutečnosti nazývá přirozené. Není to žádná uměle vykonstruovaná sekvence.

Zvuky v rámci této hudby se rovněž neshodují s běžnou realitou toho, co zní v uznávané tradiční hudební škále tónů. To, čemu jsou naše uši vycvičené, aby slyšely jako dokonalou melodii, je ve skutečnosti stále subjektivní, pokud jde o širší realitu vesmíru, jehož zvuky jsou neomezené.

Navíc, pokud jsou lidé v publiku velmi energeticky nevyladěni, musí se s nimi hudba setkat tam, kde se nachází. Hudba může znít falešně jako odraz toho, kde se lidé uvnitř nachází a pak může opět začít znít v krásných tónech, protože diváci se stanou více vyladěnými uvnitř. Naučila jsem se, že posvátné písně nelze vůbec posuzovat.

Uvnitř každého jedinečně zrozeného tónu a uvnitř nahodilých tichých pauz probíhá nespočet dalších velmi intenzivních věcí, které nemohou být logicky vysvětleny. Proto je tato hudba sama o sobě jedinečným darem, zcela mimo to, co naše vyškolené uši dobře znají. Jednou jsem se zeptala Svatých Mistrů: “Proč já? Nemyslíte, že je to pro mě trochu bizarní? Nejsem vycvičená zpěvačka. “Jejich odpověď byla:” Přesně. To je důvod, proč musíš zpívat. Nebyla jsi vyškolena. “Když zpívám před profesionálními zpěváky, nejsou kritičtí, jsou obvykle fascinováni. Je to velmi zajímavá jízda.

Stejné to bylo i s mým duchovním učením. Poprvé, když mi bylo řečeno, že je čas, abych začala učit, řekla jsem jim: “Ne. Nejsem učitelka. Jsem příliš stydlivá. Prosím, nemám vůbec ponětí, co mám učit. “Ujistili mě, že díky tomu, že jsem si nevybudovala velké ego, mohu učit s čistým štítem. Řekli mi, abych pozvala do svého domova malou skupinku a začala učit. Muselo mi to trvat nejméně rok, než jsem získala alespoň nějakou malou míru sebedůvěry, abych vyslechla tento hrůzu nahánějící pokyn. Poslala jsem e-mail zhruba čtrnácti lidem a informovala jsem je, že budu vyučovat. Dvanáct ze čtrnácti lidí přišlo do mého domu nadšeni, s láhvemi s vodou, podložkami a květinami. Modlila jsem se, abych se nezahanbila.

Když jsem plaše otevřela pusu, abych začala se svou první duchovní přednáškou bez jakékoliv přípravy nebo poznámek, učila jsem více než 7 hodin. Všechna hluboká moudrost byla plně rozvinutá uvnitř mě. Vypadalo to, že otázky lidí snad nikdy neskončí a mé odpovědi také ne.

Lidé se ve vyšších energiích a hojivé náruči andělů cítili tak příjemně, že vůbec nechtěli odejít. Já sama jsem byla šťastná, že ze svého domova odcházet nemusím. Bylo těžké večer ukončit, protože energie byly tak krásné a srdce lidí byly tak otevřené. Ujistila jsem je, že budeme pokračovat. Během následujícího týdne jsem od lidí, kteří přišli, dostávala jednu zprávu za druhou o jejich zázračných uzdraveních.

Výsledky té noci mě ohromily a zanechaly ve mně nesmírně hluboký respekt vůči celému neviditelnému podpůrnému týmu, který o mě pečoval a zaučoval mě během procesu mého duchovního rozvoje. To, co jsem si osvojila a nyní mi už přijde přirozené, se narodilo z hlubin prostoru vesmírné paměti odehrávající se ve stavu ticha. Proces růstu, který byl zapotřebí, abych se tam dostala, však vyžadoval obrovskou lidskou disciplínu, energii, odvahu a víru.

Během celého procesu zaučení mi Svatí Mistři nikdy nedovolili, abych využila svoji mysl k jakékoliv racionální myšlence. Kousky skládačky mohly být mojí racionální myslí složeny až po ukončení procesu. Mnohem později jsem pochopila, že mě učili, jak pracovat přímo z Božské mysli. To je velmi odlišná mysl, která vyžaduje odevzdat se nevýukovému zpětnému procesu. Zahrnuje jednoduše celé stvoření, kterému se nedá naučit, můžeme s ním být pouze znovu propojeni, a to bez hranic silné mysli našeho ega.

Svatí mistři mi připomněli, že nejsou mými učiteli, ale že jsou to jen moji blízcí, kteří mi pomáhají vzpomenout si, kdo jsem. Připomněli mi, že té samé jsem udělala i pro ně v jiných životech, když oni byli v těle, a já jsem je jako duše koučovala z druhé strany. Připomněli mi, že jsme všichni byli zodpovědní za to, abychom splnili úkoly, pro které jsme každý z nás byli jedinečně stvořeni.

Nastal můj čas, abych se vzbudila, vzpomněla si a dodržela své sliby Bohu, které jsem udělala předtím, než jsem se inkarnovala. Mezi hlavní sliby patřily stát se duchovní učitelkou, léčitelkou, spisovatelkou a zpěvačkou písní duše pro celosvětové publikum. Každý okamžik toho, čím jsem prošla, byl o připomínání těchto slibů.

Hlubší iniciace v Peru

Další kapitola mé cesty mě zavedla do Peru. Rok předtím než jsem opustila USA jsem měla opakující se vize bílých domů s červenými střechami. Rozhodně jsem měla předtuchy o vlivu španělské architektury po celém Cuscu v Peru. Také jsem si koupila knihu, která ležela na mém konferenčním stolku v obývacím pokoji. Kniha pojednávala o posvátných místech po celém světě. Na obálce bylo Machu Picchu. Myslím, že jsem knihu otevřela jen jednou, ale její mocná a svatá přítomnost naplnila celý můj obývací pokoj.

Vzpomínám si, jak jsem se jednoho dne probudila a prostě věděla, že je čas opustit USA. Cítila jsem, že se můj život v USA blížil ke konci. Pomáhala jsem učit, léčit a dostat se k lidem, kteří byli mé práci otevřeni. Setkala jsem se s lidmi, kteří byli pro mě důležití. Uzavřela jsem některé z větších důležitých karmických kapitol, které jsem měla se svou rodinou, která mě vychovávala. Vyřešila jsem své osobní záležitosti.

Uvnitř jsem cítila veliký posun, jako kdyby nebyla formálně uzavřena pouze jedna kapitola, ale celý soubor kapitol. Bylo to, jako když se utře stůl, vypne hudba a zhasnou světla. Nebylo tu pro mě už nic jiného, ​​co bych měla dělat. To okamžité poznání bylo pro mě velmi jasné, ale pro většinu mých přátel, rodiny a rostoucí počet studentů to bylo velmi překvapivé a také smutné, když jsem jim tuto zprávu sdělila.

Moje empatie prodloužila můj čas v USA o dalších šest měsíců, než jsem původně chtěla. Cítila jsem, že moji duchovní průvodci mi dali své duchovní povolání k odchodu z USA, ale já jsem neodcházela. Cítila jsem, jak spousta lidí zadržuje moje energetické pole, abych zůstala, takže jsem měla ohledně svého odchodu tradiční pocit viny. Jakmile jsem však ucítila, že si lidé, které jsem znala, začínají na tento nápad zvykat, začala jsem rozdávat a prodávat většinu svého majetku. Poté jsem se přestěhovala z mého milovaného pohodlného domova aranžovaného ve stylu chrámu. Domova,  ve kterém se odehrávaly všechny mé duchovní události.

Poté jsem zůstala u kamaráda a po dobu několika měsíců jsem žila svůj život z jednoho pokoje. Dokonce jsem v tomto pokoji pořádala některá z mých učení pro ženy. Dámy se těsnaly na podlaze, ve dveřích a po celé mé posteli. Chápaly, že procházím přechodem a bylo jim to jedno. Ženy byly učením nadšené. Věděly, že tato místnost je pouze odrazovým můstkem, který jsem užívala, abych se dostala dál. Posvátné dílo mělo pokračovat bez ohledu na to, kde jsem se nacházela.

Po celou tu dobu má racionální mysl nevěděla, co dělám dál. Neexistovaly žádné oficiální “plány”. Jen jsem sledovala vnitřní hlas mého ducha. Dalším souborem pokynů od duchovního světa bylo začít hledat dobrovolnické pozice v zahraničí. Kupodivu, jediné místo, které mě zaujalo, bylo Peru. Bylo to, jako kdybych položila ruku na mapu a můj prst tam magneticky ukázal. Nevěděla jsem o Peru nic. Potom, co jsem se podívala na fotografie jsem ale věděla, že něco na těchto horách a alpakách mě prostě přitahuje.

Jakmile jsem se v Peru ocitla, otevřel se pro mě kompletně nový svět.  Byl to svět, kde jsem se ponořila do úplně nových duchovních energií, učení, spojení, jídla, země a lidí. Bylo to Peru, kde jsem si vytvořila hluboké spojení s předky, Matkou Zemí a vědomím Božské Matky.  Bylo to zde v Peru, kde jsem pochopila, že nesmírnost duchovního světa nemá konce.

Zaslepené ego a omezenost ducha, které jsem zažila během pobytu v USA, začaly být strhávány, a to dosti nelítostně. Byla jsem okamžitě vržena do hlubší spirituality Peru, které se pro mě stalo místem velmi tvrdého a přímého učení. Hlubší spiritualita Peru pro mě nepředstavovala strach, zkreslené vnímání, nedostatek spojení se Zemí nebo lenost. A přítomnost předků zde byla velmi přímá a silná.

Přísloví: “Kdo se bojí, nesmí do lesa,” zde zcela sedlo.  Vzpomínám si na jízdu k Amazonce. Byla jsem tak šťastná. Vyklonila jsem si hlavu z okna a usmívala jsem se. A pak zničehonic mě do tváře prudce zasáhla ostrá větev stromu. Vzpomínám si i na jinou chvíli, krásný den, jdu dolů po kamenných schodech staršího hotelu. La te da …. byla píseň v mé hlavě. A najednou jsem zakopla a tvrdě upadla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jen jsem pomalu scházela po schodech. Strážný u dveří ke mě přišel a zeptal se: “Jste v pořádku? Je mi to líto, vidíte tamten schod? Je mnohem kratší než ty ostatní, je to stará budova!” Tak to bylo. Peru neumožňovalo pohodlí. Byla to velmi syrová realita. Nejlepší způsob, jak to můžu popsat je, že ……. každičký okamžik se ode mě očekávalo PROBER SE SAKRA!!

Po několika měsících života v Peru spousta z mých moderních zvyklostí prostě musela zmizet. To znamenalo, že make-up, lak na nehty, pěkné oblečení, parfémy a chemické vlasové výrobky skončili. Moji hladkou pěstěnou pokožku nahradily veliké jizvy od hmyzích  kousanců u Amazonky. Seznam všech zvyků ega, které musely být odstraněny, se zdál nekonečný. Vzpomínám si, jak se jednou dívala na mé hrubě rozpraskané rty, zjizvenou pokožku a naprosto rozcuchané vlasy a přemýšlela: “Do čeho jsem se to dostala?” Pomyslela jsem si: “Vypadám fakt strašně.”

Cítila jsem, jak můj duch rychle odpovídá: “Mnoho jiných žen nikdy nezažilo, jak jejich rty rozpraskají na ostrém slunci u posvátného jezera Titicaca, ani se nekoupaly v amazonských řekách, aby se nechaly pokousat od muchniček, komárů a všežravých mravenců. Dáváš snad přednost zhýčkanému životu, který ti nezanechá žádné jizvy? Nebo chceš raději život plný bohatých zážitků, které mohou zanechat mnoho jizev bohatě prožitého života?”

To tedy nebyla spravedlivá otázka, protože jsem si hned v tom okamžiku musela přestat stěžovat. Ale skutečně to trvalo více než rok, než se barva mých rtů opět vrátila zpátky do normálu. Řekla jsem jedné z mých kamarádek: “Podívej se na moje rty! Celá kůže na mých rtech mi totiž spadla do rukou týden před tím. Nedostalo se mi od ní však žádného soucitu.” Podívala se a řekla s gustem: “Vypadají skvěle !!! Úplně jako jizva domorodého kmene! “Její slova byla prorocká, protože lehká jizva tam zůstala až dodnes. To je Peru. Výrazná krása a výrazné lekce.

Takže teď jsem byla v úplně novém terénu. Mými novými učiteli se staly síly přírody. Připadalo mi to, jako by mě hodili doprostřed oceánu a řekli – plav! Já jsem ten typ člověka, který když je hozen doprostřed oceánu, tak se rád něčeho přidrží. Ale bylo jasné, že to byla doba budování sil. Bylo to další iniciační období hlubokých a rozsáhlých transformací, o kterých jsem vůbec netušila, že přijdou. Ale tentokrát jsem už byla silnější a moudřejší, abych dokázala tímto neznámým terénem projít.

Peru pro mě představoval domov pro starodávné předky. Předci byli všude okolo. Bylo to, jako by nikdy neodešli. Nebyli to duši. Líbilo se mi jim říkat “Nesmrtelní”. Oni prostě nezemřeli. Žili současně s realitou, kterou nazýváme lidský život. Pamatuji si, jak jsem poprvé jednoho uviděla. Byla jsem v zalesněných horách, nohy ponořené v potoku. Podívala jsem se na stranu a uviděla v dálce jednoho z nich, jak nabírá z potoka vodu. Podíval se zvědavě na mě. Vidět ho bylo jako flashback v čase o mnoho tisíc let zpátky. Byl to velmi neskutečný zážitek. A byl jen jeden z mnoha, který si dokážu vybavit.

Někdy poznali, že je mohu vidět. Někdy se se mnou spřátelili a řekli mi, co potřebují. Někdy potřebovali něco závažného a někdy jen chtěli, aby jim byla projevena úcta. Jindy to mohlo být něco praktického, jako je v noci vypnout venkovní osvětlení, aby se ve svém přirozeném prostředí mohli cítit dobře. Nebyli vždycky milí. Ale vždy dali nějak vědět, co potřebují.

Pro mě Peru představuje mnoho multidimenzionálních portálů, které zůstávají otevřené pro ty, co mají oči, jenž mohou vidět. Nahlížení do jiných světů mně přišlo přirozené. Nikdo mě to  naučil. Prostě jsem je viděla. Bylo to pro mě tak přirozeně, že i vyškolení šamani se někdy spoléhali na můj zrak. Narodila jsem se se šamanskými očima. Úroveň mé dovednosti vidět do jiných světů a provádět léčení byla od počátku velmi vysoká.

V Peru jsem byla natolik respektována, že jsem prováděla léčení pro některé z nejvíce uznávaných šamanů kmene Q’eros, kteří jsou potomky a držiteli duchovní linie Inků. Jednou v noci mě jedna rodina požádala, jestli by mohla zůstat v mém domě. Ten večer jsme společně sdíleli jídlo, písně a posvátný prostor. Když jsem se podívala na jednoho z nich, intuitivně jsem vycítila, že je hluboce raněn a spoustu toho s sebou nese. Laskavě jsem mu řekla, prosím, dovol mi, abych ti pomohla. Nepodíval se na mě. Přikývnutím hlavy mi bylo uděleno svolení. Vůbec nezpochybnil, jestli mi může dovolit pomoci jeho duši. Vycítil mé schopnosti. Rodinná vazba už mezi námi všemi byla. Byla tu láska a důvěra. Jediná věc, která se změnila, bylo století. Bylo jasné, že jsme se z Peru už jednou znali.

Iniciace Vědomí Božské Matky

Peru bylo také místem, kde jsem byla formálně představena Vědomí Božské Matky. Pomalu jsem poznávala tuto energii již v USA, ale byla ve mně stále velmi jemná. Skoro jakoby si ode mě uchovávala bezpečný odstup, až do doby než budu připravena. Jakmile jsem se ocitla v Peru, energie nabrala na síle a naléhavosti. Vědomí Božské Matky mi připomnělo, že ještě před tím, než jsem se narodila, jsem jí učinila slib a nyní bylo načase ho splnit. Poté mě požádala, jestli může použít mé tělo, aby mohla sloužit lidstvu.

Poprvé přišla prostřednictvím posvátné peruánské mistrovské rostlinné medicíny (více ohledně vizionářských mistrovských rostlinách najdete v druhé kapitole). Po vypití této medicíny mi trvalo několik hodin, než se mi otevřel gigantický portál. Uvnitř něho byli andělé. Pak mi bylo řečeno, že něco ohromného se chystá sestoupit. Neměla jsem tušení, co by to mělo být. Brzy poté jsem však ucítila sestupovat Vědomí Božské Matky s pomocí archanděla Michaela, který držel portál otevřený. Řekl mi, “Ve tvých službách!”. Myslím, že jsem nemohla být šťastnější. Byl tak veselý, rozzářený, tak hrdý.  Stál tam, jako neskutečná bytost s krásnými barevnými vlajkami, které vlály za jeho uniformou.

Poté zalila mé tělo energie Panny Carmen z Cusca. Vplula do mě krásná silná energie. Byl to jak ohňostroj, když se mnou splynula.  Jako bych byla v dlouhé krabici, jen já a ona a poté se energie spojily. Bylo to nebeské. Neexistují žádná jiná slova, jak to popsat.

Poté začalo sestupovat Vědomí Božské Matky. Bylo to, jako by mým tělem projelo milión wattů elektřiny. Jakoby moje tělo zasáhly náboje z blesku.  Cítila jsem barevný ohňostroj, který propuknul uvnitř celého mého těla a vší silou s ním dlouhou dobu cloumal. Jedinečné a mocné energie, které ani nelze popsat mě zalily. V ten moment jsem splnila svůj slib. Tato zkušenost natrvalo změnila můj život a moji frekvenci.

Byla to  fyzicky nejvíce stresující událost, kterou kdy mé tělo zažilo. Nemám pro to žádná další slova. Přesto to byla ohromně radostná zkušenost, kdy mi po celou dobu nezadržitelně tryskaly po tváři obrovské slzy.  Byla jsem tak šťastná. Bylo to znovuzrození, na které připravovala mé tělo více než deset let.

Byl to pro mé tělo tak náročný zážitek, že během procesu to mohlo vypadat, jakoby se objevily nějaké zásadní komplikace. Mohlo to dokonce v určitý moment vypadat, jako bych zemřela nebo právě umírala. Po sestupu její energie jsem ležela bez života v naprostém odevzdání. Bylo to tak extrémní, že zavolali peruánského doktora, který byl i mým přítelem. Kolem půlnoci přiběhl na místo, kde jsem ležela.

Podívala jsem se na něj rozesmátá a řekla jsem: “Matka zde byla. Spojila se mnou část sebe sama. Viděla jsem také Pannu Carmen. Dnes se na její počest konal festival. Viděla jsem ho. I ona zde v noci se mnou byla.” Vybavuji si, jak s obavami kontroloval můj pulz a teplotu. Řekla jsem mu naplněná klidem. “Jsem v pořádku.” Stále kontroloval mé oči. Ale ty byly jen plné lásky. Božská Matka mě zcela zaplavila láskou. Řekla jsem mu, ať jde domů ke své rodině, jsem v pořádku. Poté co mně uvěřil, mě políbil a pevně objal. Stále s obavami v jeho tváři odešel.

Vím, že jsem tu noc skutečně zemřela a poté se znovu narodila. Matka mi řekla, abych se s ostatními podělila o to, že to byly posvátné mistrovské rostliny, které ji pomohly přivést sem.  Potřebovala otevřít skutečně obrovský portál, aby mohla přijít a mistrovské rostliny byly jejími věrnými pomocníky. Toto je poprvé, co jsem kdy sdílela, co se v tu noc stalo. Byl tam jen doktor, já a jeden další člověk.  Byla to tak posvátná zkušenost, že jsem o tom nikdy nemluvila.

O většině z toho, co jsem napsala, jsem nikdy nemluvila. Většina z těch nejvíce posvátných momentů mého života a lidí, se kterými jsem tyto neobyčejné zkušenosti sdílela, nebyla nikdy zachycena na kameře nebo vyjádřena slovy. Uchovala jsem si je uvnitř. My jsme si je uchovali uvnitř. Někdy však sdílení těchto posvátných příběhů a zážitků mohou oslovit více lidí a pozitivně ovlivnit jejich životy. Kdybych zítra zemřela, toto byla ta nejvýznamnější chvíle mého života.

V té noci jsem opravdu pochopila,  že katolické Panny Matky, které jsou po celém světě uctívány, jsou NAPROSTO skutečné duchovní bytosti, které jsou opravdu tady, aby pomáhaly lidstvu. Mnohem později se mi v Bolívii zjevila Panna z Copacabany. Tentokrát bez nutnosti obrovského portálu, který vytvořily posvátné rostliny, se mnou dokázala spojit své elektrizující energie, abych je mohla použít k uzdravování lidí. Od té chvíle mi stačí ji jen  zavolat a její požehnání může přivést uzdravení.

Když nad tím přemýšlím, vybavuji si v minulosti i jiné okamžiky během mého života, kdy jsem cítila požehnání od Matek a Svatých. Bylo to, když jsem se v modlitbě uklonila při návštěvě prostých i těch impozantních míst po celém světě. Všechny Matky Panny jsou pomocnice Vědomí Božské Matky. Jejich pomazání jsou velmi silným lékem, který je tu pro dobro lidí. Nejsem katolík, ale jsou tu ryzí střípky tohoto náboženství, které mi stále dávají smysl. Stejně tak, jako střípky jiných náboženství, které také “fungují”.

Spolupráce s Matkou Zemí

Abych se dostala na další úroveň mé posvátné práce, mocná země Peru se pro mě stala velmi důležitým učitelem. S impozantní zemí Peru jsem prošla dalšími třemi lety duchovního tréninku a hlubokými změnami frekvence energie v mém těle. Tentokrát to byl duch bohyně Matky Země samotné. Svatí Mistři byli odrazovými můstky, aby mi pomohli dostat se k Vědomí Božské Matky a Matce Zemi. Jako obvykle andělé byli vždy na stráži a sledovali můj proces.

Když nastal čas, aby se Matka Země stala mým blízkým přítelem, očistou, učitelem, léčitelem a průvodcem, byla jsem vyzvána, abych s ní strávila hodně času v úzkém kontaktu. To vyžadovalo být co nejvíce venku v přírodě. Během této doby jsem se do ní znovu zamilovala, stejně jako během mých dětských let, kdy jsem žila na Havaji. Je velmi snadné se zamilovat do planety Země, když jste obklopeni majestátností Velké Matky všude, kam se podíváte. Když jsme neustále obklopeni betonovými zdmi, silnicemi a kovovými automobily, je velmi snadné zapomenout na lásku k naší Velké Matce, která nás všechny živí.

Když nastal čas, abych se stala duchovní učitelkou pomáhající Zemi, cítila jsem, že mě Matka Země volá. Probudila mě a pověděla mi, abych šla na zvolená místa. Velmi podobně jako učitelka mi telepaticky zadávala mé úkoly. Mnoho z těchto prvních lokalit bylo v Peru a Bolívii ve starověkých posvátných oblastech a většinou v rozlehlých horách. V těchto konkrétně vybraných oblastech mě vždy očistila, pak se mnou spojila své posvátné energie, požádala mě, abych se zde modlila a/nebo mě požádala, abych se stala lidskou kotvou, která by pomohla očistit tuto oblast. Během modlitby posílala požehnání masám lidí prostřednictvím kanálů uvnitř vortexů Země.

Někdy jsem viděla krásné tance energetických hologramů na obloze. Můj zrak se stal natolik citlivým, abych vnímala i jiné barvy barevného spektra na modré obloze. Vnímala jsem, že i hvězdy jsou spektrem různých barev. I struktura stromů se stala neuvěřitelně živou. Viděla jsem mnoho vděčných předků scházejících se během ceremonií. Mé nohy se staly natolik citlivé, abych mohla cítit silný puls Země pulzující v různých oblastech různě. Toto všechno se stalo na velmi hluboké duchovní úrovni.

Bylo to nikdy nekončící učení o získání citlivosti, která mi umožnila  cítit a komunikovat s Matkou Zemí a mnoha duchy země Peru. Po těchto posvátných cestách mi celé mé tělo vibrovalo dlouhé hodiny. Chodidla jsem cítila, jakoby stála na traktoru. Byl to naprosto neuvěřitelný pocit být takto silně nabíjena Matkou Zemí.

Většinou mě doprovázeli jeden nebo dva místní domorodí obyvatelé, kteří mi pomáhali udržet tyto posvátné energie. Tito skvělí místní lidé se vždy objevili a pomohli. Setkání s těmito pomocníky Země bylo božskou vůlí a bylo spontánní. Vždy se objevily velmi milé a krásné duše. Bylo to, jako bych zaměřila svůj zrak do dáli na horizont a někdo úžasný se objevil.

Jindy mě lidé sami vyhledali a zeptali se, jestli mě mohou vzít na místo, které má pro ně zvláštní význam, abychom zde mohli strávit čas společně. Ceremonie pro Zemi se prostě takto přirozeně děli. Častokrát byli neplánované, ale přesto se několikrát za měsíc konali. Téměř každý svátek nebo narozeniny jsem trávila čas s Matičkou Zemí a místními lidmi  a oslavovali jsme a vysílali své modlitby do světa.

Vybavuji si jedno místo na rozsáhlé poušti Nazca v Peru. Vyjela jsem za soumraku s mým řidičem, který byl toho dnem i mým spolupomocníkem. Soumrak a svítání jsou hlavními časy, kdy lze zachytit silné energie zlatého slunce. Trvalo nám dlouho, než jsme našli místo podél pouštní dálnice k zastavení. Když jsem ucítila, že jsme na správném místě, požádala jsem řidiče, aby zabočil a jel rovně. “Tamhle!” řekla jsem. ” Toto je to místo, kde musíme uspořádat obřad pro Zemi.” Řidič zabočil a jel hluboko do krásné hornaté pouště.

Vystoupili jsme z auta. Tou dobou už byla tma. Podívala jsem se okolo, kde bychom se mohli posadit na zem. V mlžném závoji tmy jsem si uvědomila, že jsem dala signál k zastavení uprostřed obrovského smetiště. Jen zřídkakdy jsem cítila pochybení a tak jsem se znovu v duchu zeptala, jestli je toto místo to správné pro ceremonii. Dostalo se mi jasného “Ano.” Rozložila jsem kolem sebe květiny a ovoce, zadržela jsem dech kvůli zápachu a začala se modlit a duchovně čistit tuto oblast.

Tento den se mi stal skvělou připomínkou toho, že duchovní práce pro Zemi může být i velmi zahanbující. Není vždy jen na krásných místech. Je také velmi potřeba v oblastech, která byla zneužívána a kontaminována znečištěním. Matka Země chce své tělo čisté, stejně tak jako my. Matka Země mi vždy laskavě pověděla, co potřebuje a přitáhla mé srdce na místa, na kterých mě chtěla.

Zanedlouho poté, co jsem byla intuitivně přivedena k tomu, abych sama prováděla tyto léčivé rituály pro Zemi, jsem začala s některými rituály s místními šamany. Viděla jsem tak rozličné způsoby provádění léčení s využitím energií Země. Někteří šamani používali oběti z alpaky a jiní zase používali pouze květiny a ovoce. Každá tradice má svůj vlastní způsob.

Být opatrovníkem Země znamená jen CHTÍT vyslyšet volání Matky Země. Lidé, kteří jsou schopni jasně slyšet volání Matky Země, dědí tuto schopnost prostřednictvím rodinné pokrevní linie, která tuto dovednost během generací posílila.

Potápím se za perlami svého mládí

Pro samotný konec posledního iniciačního procesu v Peru jsem prošla ještě dalším obdobím velmi celistvého čištění, které mi mělo pomoci vytáhnout mě ze světa lidských zvrácenosti, traumat a karmy. Během tohoto období jsem odložila všechny své přátelské a rodinné závazky a ponořila se hlouběji než kdy jindy do léčení svého dětství. Bylo to, jako by tento čas byl předurčeným časem pouze pro mě, abych se potopila až na dno oceánu beze strachu a obav. Měla jsem cíl. Hledala jsem perly svého mládí.

Během této doby mi Svatí Mistři a Andělé přišli opět na pomoc. Také mi během tohoto období pomohlo několik andělských lidských pomocnicí a samozřejmě Vědomí Božské Matky. Cítila jsem, že tato část mé cesty je mi zcela předurčena. Bylo to, jako bych s jistotou věděla, že musím jít do Chrámu Bohyně, abych byla znovu ozdravena.

Toto období bylo časem osvobození od všech lekcí v dětství, které jsem si sama duchovně vybrala, před tím než jsem se inkarnovala. Jako starší duše jsem požádala o vstup a volný pohyb mezi lidmi. Chtěla jsem plně pochopit a pamatovat si lidské utrpení. Chtěla jsem důvěrně poznat ty nejtěžší věci, které si lidstvo pro sebe vytvořilo. Tato doba však byla nyní už pryč. Andělé mě popoháněli, abych už toto období opustila. Řekli, že už jsem toho měla dost.

Opět to bylo, jako když se utře stůl, vypne hudba a zhasnou světla. Už tu nebyl žádný důvod, abych nadále zůstávala uvězněna v této nižší realitě. Bylo to, jako kdybych ucítila zápach obřího psího lejna na podrážce mé boty.

S tímto velmi silným uvědoměním jsem řekla jedné ženě: “Je načase, abych se očistila. Už není potřeba, abych nadále trpěla společně s ostatními lidmi. Jsem nad věcí. Dostala jsem své lekce. Jsem připravená na udělení mého mistrovství. ” Bylo to, jako bych si narovnala límeček a umyla si ruce, protože jsem věděla, že je čas opustit zákopy. Dala jsem svým duchovním průvodcům svolení, aby zastavili dysfunkční vzory a vzpomínky. Byla jsem již připravena vzdát se světa iluzí.

Můj velmi bohatý život mě přivedl k různým spletitým cestám, abych porozuměla lidstvu na té nejhlubší úrovni. Od narození do devatenácti jsem toho zažila opravdu spoustu. K některým z těchto prožitků patřilo narození za války, kdy jsem trpěla vážným nedostatkem jídla, nikdy jsem nepoznala svého biologického otce, ztratila jsem celou svoji vietnamskou rodinu a opustila Vietnam jako válečný uprchlík v batolecím věku, což zanechalo v mém srdci mnoho traumatických vzpomínek…. K dalším prožitkům patřilo i seznámení se s mým novým otcem, kterého jsem milovala, ale neměla jsem ráda jeho přísné tresty  opaskem, patří sem i rozvod mých nových rodičů ze střední třídy a stěhování se z ráje Havaje do chudé drogové čtvrti ve Washingtonu, DC metropolitní oblasti. V té době byl Washington DC velmi dobře znán jako oficiální vražedná Kapitola světa. Paradoxně jsem žila asi jen dvacet minut od Bílého domu.

Právě tehdy jsem byla vržena do života v místě, které by mnoho lidí označilo za ghetto. Žila jsem se svým bratrem a svobodnou matkou trpící depresí. Jako manželka nepracovala, takže měla jen velmi málo doporučení pro dobře placenou práci. Nakonec získala práci s nízkým příjmem, ze které nás živila všechny. Můj otec se přestěhoval do jiného státu se svojí novou rodinou. To hluboké spojení, které jsem s ním měla, se tehdy ztratilo. Během léta jsem ho vždy navštěvovala v Texasu v mnohem bohatší komunitě,  než ve které jsem byla vychovávána já. Až do této doby jsem v USA žila život plný privilegií a nevinnosti.  Nevěděla jsem, co znamená žít v ghettu. Ve třinácti letech to bylo velmi tvrdé probuzení.

Hodně jsem se prala, abych zde přežila. Patřila jsem k těm nejlepším dívčím rváčům v okolí. Neprala jsem se, protože jsem chtěla. Prala jsem se, protože jsem musela. A když už jsem musela, prala jsem se velmi agresivně. Hodně trvalo, než mě někdo ke rvačce s někým dotlačil. Bála jsem se. Ale jakmile jsem se dostala za svůj zlomový bod, byla bych schopná zabít kohokoliv, kdo mě obtěžoval. Bylo to, jako kdybych boxovala celý svůj život. Až z hloubi duše mé velmi mladé a plaché osobnosti se mi nelíbilo, když mě kdokoliv obtěžoval. Byla bych schopná prát se čtyřmi dívkami najednou, kdybych musela. A taky že jsem se prala.

Život v ghettu byl velmi tvrdým životem, který vynášel na povrch primární lidskou zuřivost. Každá rvačka, ve které jsem se ocitla, ve mě okamžitě probudila druhou odlišnou část mého já, o které jsem ani nevěděla, že existuje – byly to mé minulé životy silných bojovníků. Nikdy jsem neprohrála rvačku, ale až do dnešní doby cítím důsledky této výpovědi. Moje písmo je velmi špatné, protože moje ruka byla mnohokráte během rvačky poraněna. Říká se tomu boxerská zlomenina.

Chyběla mi jemnost a láska mých přátel a učitelů na Havaji. Chyběl mi písek a otevřené moře. Chyběla mi krása a pronikavá vůně květin venku. Chybělo mi trhání čerstvých květin a zdobení mých vlasů jejich květy. Chyběli mi vysoké palmy kývající se vzduchem a pohrávání si s jejich listy při jízdě na kole s mými kamarády do školy. Chyběl mi ten pocit bezstarostného dětství, které jsem žila v jednotě s  životadárným duchem přírody.

Ta nová realita ghetta byla nebezpečná, děsivá a tvrdá. Během těch let jsem mnoho nocí slyšela smrtelné rány pistolí, když jsem ležela ve své posteli….mnoho Afroamerických mužů, poblíž kterých jsem žila a které jsem si oblíbila, bylo zabito na ulici. Ve dne jsem chodila do naprosto nedostatečné státní střední školy. Drsné poměry, ve kterých jsem v dětsví žila, mi nedovolili si na chvíli oddechnout. Každodenní podmínky života byly velmi složité. Pamatuji si, jak jeden z mých přátel pronesl. “Toto místo je jako válečná zóna. Je to jako  tehdy ve Vietnamu.” Pak se zarazil a omluvně se na mě podíval. Měl pravdu. Co jsem mohla říct.

Nenarodila jsem se v ghettu, a proto bylo pro mě obtížné pochopit systém tamních neviditelných pravidel. Nebyla jsem schopná se těchto pravidel neustále držet, protože jsem je neznala. Pamatuji si, když mi bylo šestnáct, jak přišel do naší čtvrtě postarší bílý muž koupit si drogy. Zeptal se drogových dealerů, jestli si může nejprve prohlédnout, co vlastně kupuje. Ti dealeři byli však touto otázkou naprosto uraženi. Silně ho udeřili do tváře. Muž spadl na zem a snažil se krýt si hlavu, zatímco ho brutálně mlátili. Vzali ho za hlavu a třískali s ní o beton. Z jeho tváře se řinula spousta krve.

Přiběhla jsem a křičela. “Slezte z něho!!!.” Snažila jsem se ty dva mladé chlapce od něj vyrvat. Křičela jsem na ně. “Nechte ho bít!!!!!” Podívali se na mě zmateně, rozzlobeně a pobaveně zároveň. Jeden z nich řekl. “Kdo si myslíš, že jsi? Superžena?” Pak jen pomalu a s klidem odešli pryč a já jsem si dojedla svůj sendvič. Takový byl život v ghettu. Násilné útoky byly na denním pořádku a pravidlem bylo hledět si svého. Ale já jsem toto pravidlo neznala. Od narození jsem znala jen jedno Zlaté Pravidlo. ” Nedělej druhým to, co sám nechceš, aby dělali tobě.” Nikdy jsem se skutečně nenaučila ignorovat bolestné výkřiky druhých.

A navíc jsem byla rozeným vůdcem. Nikdo se nedozvěděl, jak moc nejsem schopná správně spelovat, psát, číst mapy nebo počítat. V podstatě jsem maturovala negramotná. Na základní škole na Havaji jsem byla umístěna do programu “Talentovaných a inteligentních”. Tento program byl zaměřen na děti, které vykazovaly vysokou inteligenci a mimořádné nadání. Jakmile jsem se však ocitla v ghettu, ztratila jsem se ve vzdělávacím systému, který se o nikoho nestaral. Tím hlavním na životě v ghettu je vypořádat se se vším v tichosti a zůstat silným. Je naprosto absurdní si komukoliv stěžovat, protože všichni to tam mají těžké.

Střední škola, do které jsem docházela, vypěstovala mnoho mladých profesionálních sportovců, ale také podnikatelů na vysoké úrovni. Tato škola prostě vyprodukovala ty nejsilnější z nejsilnějších. Byly jsme skupinou duší, která byla utvářena skrze obrovský tlak. Život v ghettu nás zocelil. Jestliže je někdo schopen přežít životní lekce v ghettu, je schopen přežít kdekoliv.

To nejtěžší, čemu jsem byla během tohoto období mého života vystavena, bylo spoustu smrti.  Washington, DC byl v té době naprosto gangsterským prostředím. Dva z mých přítelů byli zavražděni. Byla jsem svědkem i ubodání k smrti. Ještě než mladý chlapec naposledy vydechnul, zeptala jsem se několikrát se slzami v očích. “Jak se jmenuješ?” Popadal dech, když se mi to snažil říct. Nikdy už však nic neřekl, byl bodnut přímo do srdce.  Zavřela jsem oči toho  krásného mladého chlapce. Ten večer jsem se vrátila domů zatřísněná jeho krví.

Jeho duše se se mnou snažila dvakrát spojit z onoho světa. Pamatuji si, jak jsem se ten stejný týden vrátila domů ze školy a na posteli jsem našla ležet lístek. Ihned jsem věděla, že je od něj. Pomalu jsem ho otevřela a přečetla. Psalo se tam. “Rodina Anthonyho Miguela Andersona Vám děkuje.” Ten mladý muž byl bratrancem ženy, která pracovala ve stejné kancelářské budově jako moje matka, společně se stovkami dalších lidí.

Moje matka zaslechla rozhovor této ženy, kterou znala. Žena přišla do práce velmi rozrušená z nesmyslné smrti svého bratrance, který zemřel jen proto, že objal přítelkyni někoho jiného. Pověděla jí, že svědkové události řekli rodině chlapce, že tam byla jedna mladá dívka, která se mu pokoušela pomoct a držela ho v náručí, když zemřel. Moje matka odpověděla: “To byla moje dcera. Byla jsem vzhůru dlouho do noci a smývala z ní jeho krev. ” Bylo to pozoruhodné, jak si mě po smrti vyhledal, aby mi mohl říct své jméno.

O rok později jsem v poledne nastoupila do prázdného vlaku. Vybrala jsem si místa k sezení. Na jedno z těch sedadel jsem si sedla a zrovna na něm ležely noviny. To jsem nebyla já číst si noviny. Vzala jsem je a chtěla je položit jinam. V tom se ale moje oči stočily na  obrovský titulek vytištěný tučným červeným písmem. “Chycen za vraždu Anthonyho Miguela Andersona”. Ujistil se, že mi andělé poslali jeho vzkazy, abych mohla mít v duši klid.

Roky mého dospívání byly pro mě  velmi duchovně bohaté. Posloužili jasnému záměru, který si má duše vybrala a přála. Všechny kapitoly mého dětství připomínaly vojenský výcvikový tábor.  Byly to počáteční fáze mých duchovních zasvěcení. Pamatuji si, jak jsem v devatenácti po smrti Lynwooda, Normana a Anthonyho, které se staly v rozmezí dvou let, řekla své matce. ” V mém životě je v plánu něco většího. Budu v pořádku.”

Ve 23 letech jsem s velikým úsilím dokončila vysokou školu. V 25 letech jsem se umístila jako druhá v soutěži  Miss Black World Beauty, Image, and Talent za Washington, DC. Za svůj talent jsem si zvolila dramatický proslov o sociální rovnosti. Tehdy se vůbec poprvé ukázalo, že mám talent mluvit na veřejnosti. Když jsem se tehdy podívala do obecenstva, pamatuji si, jak mi vnitřní hlas jasně řekl.” Během svého života budeš mluvit ještě na mnoha dalších pódiích.” V mých vzpomínkách to bylo vůbec poprvé, co ke mně promluvil můj vnitřní hlas. Neměla jsem ani tušení, kdo to byl.

V 27 letech jsem začala přijímat spiritualitu. Seznámila jsem se s Krišnou a některými guru z Indie.  Naučila jsem se meditovat a započala svůj formální výcvik jako duchovní léčitelka. V 32 letech jsem získala univerzitní titul spolu se zlatou medailí za znamenitost udělenou za absolvování s nejlepším vyznamenáním na prestižní americké univerzitě v oboru věcí veřejných. Ve 32 letech jsem se ale také “ztratila z mapy” a vstoupila do dlouhého období ticha. Ve 42 letech jsem se vrátila zpátky do světa, abych začala učit ze základny mého nového domova  v majestátních horách v Peru.

Mé bohaté dětství mě naučilo schopnosti žít v míru se vším a vydržet cokoliv, protože jsem věděla a chápala, že zde existuje vyšší úroveň božského záměru a perspektivy.  Tyto schopnosti mi dobře posloužili a staly se mou dominantní charakterovou vlastností, která mě doprovází celý můj život. Během tohoto období jsem našla mnoho cenných perel mého mládí. Vždy budu mít sílu válečníka – díky lásce k tomuto světu.

Moje životní lekce mi poskytly vhled a přesvědčení, abych vytvořila organizaci Mise světla (MOL) pro trpící, které uznávám a kterým nyní pomáhám z vyššího a čistšího místa lásky. Mistři mi pověděli s úsměvem…..”Ty nejtěžší lekce jsou už pryč… Zvládla jsi to…. Máš to nejlepší srdce pomáhat na těch nejtěžších místech, kde lidstvo nyní potřebuje pomoc.” MOL se stal mojí největší službou Zemi a mou největší láskou.

Když jsem se vynořila z vody s mými perlami, bylo to, jako bych se probudila z těžkého snu. Vyměnila jsem své zablácené, vlhké a potrhané oblečení za róbu bohyně. Mistrovství, které jsem již měla před svoji inkarnací bylo obnoveno a znovu mi uděleno. Viděla jsem sama se jako Mistra, který opustil “Chrám žádného utrpení“, abych se setkala s lidmi a viděla, čím si oni prošli na mnoha různých úrovních. Bylo mi ukázáno, že kdybych sama nebyla schopna vydržet to, čím si oni prošli, nebyla bych oprávněna stát se jejich duchovní učitelkou.

Moje procházka bahnitými vodami lidstva skončila stvořením lotosového květu, který si pohodlně seděl nad bahnem, ze kterého byl vyživován. Teprve tehdy, co se květina usadila dostatečně pevně, jsem ucítila lotosovou korunu, která mi byla udělena z onoho světa. Pamatuji si na přednášku v Praze, kdy jsem seděla na pódiu a jedna žena si stoupla před celým obecenstvem a v úžasu řekla. “Vidím lotosovou korunu nad Vaší hlavou.” Trochu jsem se zastyděla. Když to pronesla, dívaly se na mě stovky lidí a já si nebyla jistá, že má pravdu. Pronesla tyto slova více než dva roky před tím, než jsem ho ucítila vykvést.

Abych sloužila lidstvu, stalo se lidstvo mou mantrou, kterou jsem slyšela uvnitř své hlavy. Než mi bylo uděleno mé nové duchovní jméno, Thu-Hien Poma of Adonai, které jsem začala formálně užívat, mé hlavní transformace byly dovršeny. V průběhu času utichlo mnoho přátelství, členů rodiny i míst…. Všechno bylo nahrazeno lidmi, kteří byli propojeni s mojí vyšší cestou.

Opouštím svět iluzí

Když jsem dala svým duchovním podpůrným týmům pokyn, že se chci začít zbavovat stále více a více iluzí, bylo to, jako kdybych vstoupila do snu a z tohoto stavu snu mohla vše řídit.  Ve stavu snu jsem věděla, že sdílím kolektivní sen společně s většinou lidstva. Začala jsem se oddělovat od těžších částí, které se mě držely. Lidské utrpení, kterého jsem byla svědkem, bylo součástí mého života, ale nebyla jsem to já, moje duše. Chtěla jsem být osvobozená od této části snu, kterou jsem sdílela.

Jakmile jsem se začala více probouzet, cítila jsem, že jsem obklopena krásným světem, který zde byl vždy, jen jsem ho nemohla předtím plně vidět nebo si ho užít. Sen o minulosti už nebyl tak reálný. Začala jsem ho vidět takový, jaký ve skutečnosti byl. Byla to jen iluze. Existoval pouze přítomný okamžik. Moje přítomnost JÁ JSEM nebyla mojí minulostí ani příběhy, které se v ní odehrály.

Pochopila jsem, že existují dva druhy reality, které mohu řídit. Mohu vytvořit více ráje nebo více pekla. Pochopila jsem, že pokud se vyléčím, změní se můj příběh. Pochopila jsem, že pokud změním svá přesvědčení, změní se můj příběh. Pochopila jsem, že léčení může změnit má přesvědčení. JAKMILE JSEM SE ZAČALA PROBOUZET ZE SNU A LÉČIT SE ZE SNU, STALA JSEM SE VĚTŠÍ NEŽ JSOU OBA SNY RÁJE I PEKLA. MIMO LIDSKÝ SEN EXISTUJE JEN VĚČNÝ SKUTEČNÝ SVĚT JEDNOTNÉHO VĚDOMÍ….

To, co někteří nazvali Kristovo vědomí nebo osvícení, jak by řekl Buddha. Je to svět mimo iluze. Je to svět, který nepotřebuje sen, aby existoval. Procházet světem iluzí není snadný úkol. Lidé k tomu potřebují tisíce životů. A jakmile se probudí do ne-snu, považují již za nemožné žít svobodně ve světě, který stále ještě sní. A tak probuzené duše musí balancovat na střední cestě, aby mohly i nadále fungovat ve společnosti.

Když člověk dokáže “rozpoznat” iluze a žít ve vyšším stavu vědomí, neznamená to, že život bude bez problémů. Většina pokročilejších duší se prostě méně navrací k iluzím než méně pokročilé duše. Někdy se musím k iluzím vrátit a podílet se na nich, když je důvod. Stále mi určité věci způsobují v srdci bolest. Někdy, i když mám hluboké pochopení pro lidi, jsem stále ještě otřesena nižším chováním. Někdy mi celní úředníci na letištích stále dělají problémy. Někdy jsem špatně pochopena. Někdy je slunečno, i když by se mi hodila pořádná bouřka. Někdy dělám “chyby”. Stále mám lidské preference a přání, které jasně cítím a nepopírám.

Uvědomuji si, že jsem ve velmi skutečném a hodnotném snu, který má duše naprosto ctí. Jsem natolik otevřená, abych věděla, že velkou část tohoto snu mohu sama ovládat a také, že jsou zde části, nad kterými nemám žádnou moc. Jsem osvícená, abych chápala – – jsem součástí probouzejícího se snu.

Bez ohledu na to, jak pokročilá duše jste, život nemůže být na 100% jen hladký. Stále žijeme v limitech převážně nevědomé celosvětové společnosti svázané pravidly, která nesmíme porušit, pokud nechceme jít do vězení, stát se vyvrhelem nebo způsobit chaos. Tak například nemohu se jen tak rozhodnout, že budu v USA řídit na levé straně vozovky, jenom díky tomu, že jsem volnomyšlenkář. To neznamená být vědomým. Držet se v mezích společenských pravidel je však všeobecně pro vědomé a volnomyšlenkáře nesnadné.

I kdyby se Mohamed nebo Ježíš v dnešní době vrátili — stále by ještě čelili mnoha problémům, stejně jako, když žili. Jejich problémy by nebyly nutně o dalších životních lekcích, ale možná spíše o tom, jak žít s pomalu dozrávajícím lidstvem, které si neuvědomuje, že žije uprostřed živoucího snu, který si společně vytvořili.

Dozrávání lidstva je přesto krásné, protože ve společně vytvořeném utrpení je růst. A v tomto růstu se mohou lidé probudit a pochopit, že tento sen života, uprostřed kterého žijeme, je tvořen z potřeb naší duše, tužeb našeho ega a současného stavu světa.

Život je jako oblek z mnoha vrstev, které musíme nosit a kterých se během svého života zbavujeme. Odložení těchto vrstev, abychom se dostali k naší pravé podstatě, se stává naší cestou. A proto se musíme naučit přežít a pokusit se milovat cesty našeho života. Musíme se naučit, že nejsme našimi příběhy. V lidské podobě můžeme být narůstající krásou získaných zkušeností. Musíme si také uvědomit, že tu nejsme sami. Jsme podporováni tolika dalšími, a to jak viditelnými, tak neviditelnými. 

V životě neexistují žádní nepřátelé. Existují jen ti, kteří nám pomáhají odstranit naše masky, abychom poznali VELKOLEPOU DUŠI MOCNÉ BOŽSKÉ SÍLY, KTERÁ ŽIJE UVNITŘ NÁS VŠECH. Pokud nás někteří z těchto takzvaných “nepřátel” zneužívají nebo nás neustále nechápou, nemusíme zůstávat. Můžeme milovat lidi i s odstupem.

To, čemu většina lidí nerozumí, je, že BŮH NEVYTVOŘIL ten sen, který nyní uvnitř žijeme. Lidstvo společně vytvořilo tento sen, který zahrnuje obrovské množství utrpení. To, co vytváříme, není od nás odděleno. Stáváme se zodpovědnými za prožívání našich výtvorů. To je důsledek toho, že nám byla poskytnuta svobodná vůle. Jsme zodpovědní za to, čím se staneme. V minulosti utrpení sloužilo lidstvu dobře. Ale nyní, když se dostáváme do nového světového cyklu míru, můžeme se naučit růst bez tohoto obrovského množství utrpení. Je to na nás.

Jak se dostáváme do Zlatého věku, budeme moci společně vytvořit nový sen. To je náš společný osud. Tento nový sen může být plný lásky, krásy, osvícení, hojnosti, štěstí, rovnováhy a blaženosti pro všechny. Nepotřebujeme nadále vytvářet sny o utrpení, zatímco žijeme v pozemském snu. Vzhledem k tomu, že jako lidská společnost jsme velmi daleko od života v ne-snu, mohli bychom tedy raději vytvořit další sen, který by byl mnohem radostnější.

Průkopníci evoluce

Stejně jako se za nás nemůže nikdo jiný poučit z našich životních lekcí, tak si také nikdo jiný nemůže pamatovat a uskutečňovat sliby své duše, které učinil jak Bohu (obrovskému tajemnu) tak druhým. To je jen naší individuální cestou, ke které musíme najít všichni sílu.

Naše planeta vždy potřebovala  spirituální stoupence, jejichž hlavní prací je být na planetě a pomáhat chránit stvořitelovo světlo od mnoha svodů lidského ega. Tito lidé, kteří se nazývají Lightservery (v překladu Služebníky světla), tvoří týmy duší, které podporují evoluční proces lidstva a jeden druhého navzájem. Přicházejí z velikých dálek vesmíru a pomáhají chránit Zemi a Božský plán. Reinkarnujeme se znovu a znovu v různých formách a rolích, abychom získali odlišné zkušenosti, nicméně mnoho našich základních životů bude stále věnováno provádění nějaké posvátné činnosti, na kterou jsme se v průběhu mnoha našich životů specializovali.

Některé z těchto činností zahrnují i práci v konkrétních oblastech světa, abychom se setkali se spřízněnými skupinami duší a dokončili svou karmu, nebo abychom realizovali posvátné projekty. Ano, jsme jednou vesmírnou rodinou, přesto jako jedna rodina sloužíme jeden druhému v mnoha různých rolích. Kultura naši lidské rodiny, do které se narodíme, nám také pomáhá  určit rámec poměrů, ve kterých budeme vykonávat naši posvátnou práci.

Díky naší velké lásce k osvobození lidstva si skupiny duší neustále obnovují smlouvy duše (sliby) a navracejí se, aby mohli sloužit. Na planetě existuje mnoho skupin duší, které zprostředkovávají mnoho změn jak nepozorovaně v zákulisí, tak na předních místech. A jsou tu i týmy duší, které se právě probouzejí a rychle připojují se skupinami, se kterými jejich sliby duše rezonují.

Množství radikálních změn potřebných v této době v dějinách Země je obrovské. Množství pomoci, která je zapotřebí k uskutečnění těchto radikálních změn, je také obrovské. Bude nutné, aby velké skupiny vědomých lidí pracovali společně, aby tak pomohli ovlivnit pozitivní energii na Zemi. Brzy bude Země zaplavena novými členy týmů duší, kterými jsou doposud nenarozené děti, z nichž některé patří k prastarým mistrovským duším planety a jiné zase patří k mistrovským duším, které nikdy předtím nezažily život v lidském těle. Obě skupiny duší  čekají, aby se inkarnovaly a sloužili lidstvu z pozice svého Mistrovství. Tyto děti budou v příštích čtyřiceti letech výrazně pokračovat ve změně světa.

Vědomí dospělí jedinci, kteří jsou nyní na této planetě a chtějí sloužit, budou muset být ochotni se uzdravit, vypadat bláznivě v očích druhých, vystoupit až na okraj, dělat věci, které cítí, že nikdy předtím neudělali, a pomáhat svým vlastním jedinečným způsobem. Pro většinu lidi to bude znamenat začít žít úplně jiným nepředstavitelným novým životem. Bude to také zahrnovat zcela vědomé a jedinečné rodičovství.

Evoluční průkopníci mezi vámi jsou nyní velmi zapotřebí, aby napomohli osvobodit lidstvo od dřívějších nefunkčních paradigmat separace a utrpení do nových paradigmat života v jednotě a lásce k sobě navzájem, k posvátné Zemi, k Vesmíru a k našemu Tvůrci.

Jeden z nejsilnějších nástrojů ze všech nových duchovních energií, které přicházejí na planetu, je síla čistého srdce. Tu dnes máme na planetě, aby nám pomohla přivést rovnováhu do světa a pomohla vyvést ostatní z iluze, že lidské utrpení musí pokračovat. Jak se společnost učí vytvářet nový příběh, ČISTÉ A OTEVŘENÉ SRDCE bude velmi důležité.

Duchovní stařešinou v pradávných časech

Posvátná práce, kterou vykonávám, se vyvíjela z božské spolupráce s Duchem po nekonečně dlouhou dobu. Podstoupení všech duchovních zasvěcení nebylo pro mou duši nic nového. V každém životě musí duchovně oddaný dokázat, že je hoden sloužit znovu, protože jakmile se lidé ocitnou ve fyzickém těle, májí tendenci zapomínat, kdo jsou. Ve fyzickém těle může život získat převahu a lidé mohou ztratit z dohledu větší priority a plány pro svůj život.

Když jsem se začala probouzet, přicházelo mi mnoho vizí. Závoj byl odkládán pomalu a po malých částech. Čím více jsem zvládla, aniž bych se zbláznila, tím více závoje bylo odstraněno. Byla to neustálá spolupráce s duchovním světem ohledně toho, jak mě probudit. Když jsem dosáhla bodu, kdy jsem mohla nahlédnout daleko do jiných světů, aniž by to vyvolalo lidský odpor, duchovní průvodci věděli, že jsem plně připravena sloužit. Dozrála jsem natolik, že jsem mohla vstoupit do kosmického vstupu všech záležitostí, které jsem potřebovala poznat, pochopit a sdílet. Dozrála jsem natolik, že jsem se opět mohla stát kosmickým služebníkem Božského plánu.

Vybavuji si mnoho životů v pradávných časech, kdy jsem byla duchovním stařešinou v různých spirituálních kulturách na Zemi. Mnoho z těchto kultur pocházelo ještě z dob před písmem zaznamenanou historií. Vybavuji si matriarchální společnosti, které naprosto uctívaly Božskou Matku, jejíž energii a moc vnímali jako tvůrčí sílu, ze které se všechny věci zrodily a  společně vládly.

Vzpomínám si na sebe uprostřed chrámů z ozdobených kamenů a upletených větviček, které byly vždy plné krásných květin a aromatických rostlinných kadidel. Byly zde silné krystaly, které propojovaly galaktické energie a otevíraly vortexy pro vzájemnou kosmickou komunikaci. Mnoho z těchto krystalů stále zůstává skryto na Zemi, ale byly deaktivovány, aby mohly být jednou znovu zodpovědně reaktivovány.  Sama Matka Země měla silné vortexy, které se otevřely a zavřely a způsobily velké změny. Pozemští lidští opatrovníci pradávných světů pracovali společně s ní v posvátném partnerství, aby chránili a žehnali světu a VŠEM jeho obyvatelům.

Pro svaté mistry z druhé strany závoje bylo příznačné, že se mohli na přání zhmotnit, když byla jejich přítomnost vyžadována.  Proces zhmotnění  doprovázel oslnivý tanec barevných éterických světel. Elementy Země byly mnohem aktivnější a živější, když se účastnily s lidmi a přispívaly svými posvátnými rolemi k duchovním obřadům různorodým nepředstavitelným způsobem, jaký si jen umíme představit. Dokonce i někdy zábavným.

Mnoho z toho, co by lidé dnes považovali za magii, v té době za magii považováno nebylo. Lidé byli prostě zcela oprávněni k tomu, aby využívali své vrozené duchovní dary  a sloužili tak světu.  Mnoho ctihodných duchovních mistrů sídlilo v chrámech. Pobývali zde ve velkém počtu, aby zakotvili božské světelné kódy potřebné později.

Mnohokráte jsem nosila zdobenou pokrývku hlavy z velkých per, semen, kovů a krystalů, která mě označovala za hlavního duchovního stařešinu. Tyto posvátné materiály udržovaly mou duši v jednotě s ostatními říšemi a Zemí. Posvátná pokrývka hlavy byla vytvořena předními, uctívanými řemeslníky té doby, kterým se důvěřovalo natolik, že jim byly svěřeny drahocenné a vzácné drahokamy k práci. V některých životech jsem měla nádherné velké posvátné kočky, které mi ležely po boku jako strážci. Byli to zároveň i moji blízcí příbuzní v ostatních světech, kteří na mě dohlíželi.

Kamenné zdi a půda zaznamenávaly posvátné události a zvuky, aby zde ponechali tyto zaznamenané informace pro ty, kteří je jednou budou potřebovat. Někdy se posvátné události konaly venku v blízkosti vody nebo starých stromů, jako jsou sekvoje. Obřady vždy propojovaly lidské, zvířecí, rostlinné a minerální království. Slunce, měsíc nebo hvězdy byly vždy na dohled. Všechny tyto složky tvořily kompletní a silnou sjednocenou rodinu vesmíru a Země. Příroda byla pojímána jako posvátná, respektovaná, zahrnuta a ctěna ve všem. Jednota s celým vesmírem byla přirozeným řádem.

Během mnoha těchto životů jsem byla zodpovědná za zpívání některých stejných posvátných zvuků, které zpívám i dnes, abych pomohla zesílit a udržet strukturu božského a posvátného tady na této planetě. Jedním z mnoha posvátných způsobů využívání starověkých chrámů a pyramidových struktur bylo využití chrámu jako  rezonanční komory na Zemi k udržení PÍSNÍ STVOŘENÍ. Ty zde byly zakotveny, aby udržovaly Zemi vibračně propojenou se zbytkem vesmíru a s Božským (velkým tajemstvím) vědomím.

Když se části PÍSNĚ STVOŘENÍ zpívaly při zvláštních obřadech, zejména pak při změnách ročního období, bylo to jako obrovský POSVÁTNÝ POZDRAV ke zbytku vesmíru, který říkal: “ZEMĚ A JEJÍ OBYVATELÉ JSOU ON-LINE A VYSÍLAJÍ LÁSKU ZPÁTKY DOMŮ DO GALAKTICKÉHO CENTRA, KTERÉ  TAK MAJESTÁTNĚ VYZAŘUJE PŘÍTOMNOST BOHA NÁS VŠECH.”

 

Thu-Hien Poma of Adonai,

leden 2016, Cusco, Peru